Balení je ok, ale to uklízení a chození na půdu pro zimní věci je mnohem mnohem horší. A ještě to házet do rakve tak, aby se vám do ní vešlo x lyží, po roce zaprášené prkno, zapomenuté svačinky, které se už do kufru nevejdou, natož ani na přední sedadlo. Letos jsme se na nějáké to vození a převážení jídla a sváč s sebou vyprdli. Cesta do severní Itálie je dlouhá a tímto spoléháte tedy na neuvěřitelné výkony řidičky. Mamka je neuvěřitelně šikovná a zmákla to. I ve skrze serpetíny a vyprahlé benzínky. Zbožňuju tyhle zimní výpravy. Okolí je jako omalovánka a je pohoda ji pozorovat z dálnice. Horizonty vás jen míjí. A já jsem na ty horizonty a panorámata tak trochu úchyl. Život na každé benzínce je naprosto odlišný, každá si vytváří svoji komunitu cestovatelů a řidičů, kteří si přijedou protáhnout nohy, vyčůrat se, nebo jenom v rychlosti natankovat a obdivovat vymoženosti automatických otáčivých záchodků, které se čistí sami. Paleta lidí na benzínkách je různá, ale Čechů bylo na německých stanicích stejně nejvíce. Přijeli jsme do Itálie brzy odpoledne. Bylo nádherně. Jen to šajnilo. Konec cesty jsme oslavili jak jinak, než italskou kuchyní. Jon si dal pizzu, my polévku ze supermarketu- co vám budu povídat, jsme všichni gurmáni a umíme si vybrat. Livigno je nádherné městečko. A ještě v duty free zóně. Pívo, za cenu jak u nás! Ale to se jednou člověk rozhecuje zajet si na “exotickou” lyžovačku do země ve tvaru boty a stejně to všude bzučí česky...V jednu chvíli to bylo surreálně zajímavé, ale po dvou dnech mě ty neustále projevy české nespokojenosti stále neutvrdily ve fakt, že jsem vlastně “na dovolené”. Ale to počasí....vitamín D to všechno spravil! Sjezdovky jsou v Livignu výjimečné, ale Čechy je Livigno už křížem krážem propečené. Každé ráno se musíte rozhodnout na jakou stranu kopce se vypravíte. U nás vyhrál kopec Motollino, protože je to severní kopec a sníh tam netál tolik, jako na tom protějším. Jsou tam neuvěřitelně široké sjezdovky a dvě příjemné restaurace, kam si můžete sjet na sváču, coffee break, bombardino break, oběd break, Aperol break a pak už radši jedete dolů lanovkou, než abyste ten krpál odplužili dolů. Všude jezdí autobusy ala skibusy, zadarmo. Rozhodně se dostanete všude, akorát si musíte dávat pozor, jakým směrem bus jede. Jezdí v kolech a jedním směrem. Autobusy rozlišíte podle toho, jak se jmenují a jmenují se podle barev. Do centra jezdí barvičky všechny. Pro dobrodruhy zde jezdí autobusy do Bologni i do Milána. Týden na horách byl nezvykle rutinní. V sedm vstávačka a v půl 9 už propichujete vlekaře ostřím pohledem, kdy se “jakože ty sedačky a vajíčka rozjedou”, aby vás vyvezli nahoru na horu. Ranní varhánky na sjezdovce byly a jsou vždy nej na celé lyžovačce. Každý ví, že po vydatném italském obědě se už zkrátka na ten rozježděný sníh vracet nechce, proto je nejlepší toho najezdit, co nejvíce dopoledne. Ve čtyři skončíte a můžete jít večer pařit do Aprés ski. My jsme šli pařit ve středu. Livigno je vyloženě party městečko, kde končí nadšení lyžaři a snowborďáci po celém dni, ať už sjeli z jakéhokoliv kopce. A je to moc. Dostali jsme se dokonce i do restaurace, kam se stála fronta z venku. Jediná fronta v Livignu. A proč? No jasně, protože, kdybyste měli čekat venku a mrznout, tak vám šéfkuchař osobně jde do fronty nalít Aperol zdarma. Ve frontě jsme se zakecali dokonce s polským manažerem Microsoftu, který nám z opilosti málem prozradil veškerá hesla k jejich účtům z marketingové strategie a mistryni lyžařského slalomu z Dánska. Wow. A sklenička bílého za dvě éčka? No, bylo nám zle a cestu zpět do ubytování si neptamatujeme (ale fuj). No, ráno jsem se cítila, jako když mi bylo 14 a poprvé jsem se opila.
Itálie je príma. Nikdy nezklame a má v sobě všechno. Hory, moře, historii, kulturu, kuchyni a temperamentní šarm….a ta panorámata, žejo!. A presso-silný! Každopádně při cestě zpátky si dávejte pozor na tunel. Pokud se budete vracet v sobotu, je otevřený pouze v některé hodiny. A taky jelikož je Livigno duty free zóna, Švýcaři vám můžou na hranicích projet kufry, jestli toho náhodou nevezete příliš. Ale my jsme byli vyčůraný a proklouzli tunelem už v pátek. Karma si nás našla v Mnichově, kde jsme se zasekli alespoň na dvě hodiny v zácpě. Ale stálo to za to. Protože jsme se všichni vrátili s příšernou střevní chřipkou, ale s opálenými tvářemi. Stěžuješ si? Hele jo,….klídek.Svoje stížnosti si vytváříme sami a společnost je masochista sám k sobě. Okruh aktivit a dispozic si vytváříme individuálně a záleží pouze na nás jestli se do nich pustíme, nebo ne. Zoufání si nad svým výběrem je hrozně jednoduché, zvlášť pokud je nefunkční a my pro něj nic neuděláme. Ale je to pouze stránka odhodlání. A když to odhodlání nemáme, hážeme to zkrátka na další okolnosti: politika smrdí, já smrdím, sprcha nefunguje, voda je drahá, šampón neni bijo, mám alergii na šampón, mám alergii na lidi. Ten hod-házení-házená něčím na něco je oblíbeným sportem, že? Mým problémem bude to, že lidský druh mám hrozně moc ráda a to jak se vypořádá s tím, co jim vadí mě nepřestane fascinovat. Jde o hrozně barevný proces, o nic černobílého. Proto je pro mě záležitosti stěžování si jistou alergií samotnou a stěžování ostatních lidí je stěžováním mým vlastním. Je to jako když se vám někdo nabourá pod kůži a cestuje vaším krevním oběhem, dokud se vám nedostane do mozku, dokud vás nenaočkuje špatnou náladou a vráskou mezi očima.
Najednou máte před sebou živou skládačku, ve které se chcete nípat, aniž by to byl problém váš vlastní. Sevře se vám zbytečně hrudník a emoce máte jak na horské dráze, aniž byste měli pro to pádný důvod. Á najednou je 12:30 hodin večer, i když chodíte spát v deset. Otázkou je, zda-li nám během času klesá vůle a ochota pracovat na tom, co se náma “nechce”? Evaluce toho, po čem toužíme a co potřebujeme se hrozně v dnešní době zúžuje. Hlad po materialismu stoupá. Takže co z toho vyplývá? Přehoz! Jéj! Do kina jít po pěti napsaných stránkách práce, místo jít nejdřív do kina, uklízet, vytvářet nový playlist a napsat maximálně tak titulek. Ale kdo jsem já, co by vám někdo radil do lajfstajlových záležitostí England is sort of accepting the fact that the weather in this season sucks. Everyone holds their tongues behind and suffers from the inside- at least that is what other´s people faces say. Weekends in London on the other hand are much fresher and real. Running through the streets and wandering around markets still gives you plenty of optimistic aspects, why is February good time to spend in London. I was absolutely petrified, when after leaving work on Friday, that I should be flying in such a massive wind. The wind made news internationally and me as the most unenthusiastic person for flying, the fact created goose bumps on my back. / Byla jsem úplně vyklepaná z toho příšerného větru. Celý večer před odletem jsem nebyla schopna uvolnit mozek a nechat ho odpočívat alespoň 7 hodin vkuse. Vítr se dostal i do mezinárodních zpráv po celém světě-no a jasně, že v Anglii kvůli orkánu zemřel jeden člověk, byla jsem opravdu "ráda", že jsem letěla do Londýna následující den. When you´re about to take off with the plane, my English teacher told me that it´s good to count to 30, when you feel very uncomfortable when the plane is unsticking the ground. Apparently after 30 seconds you might recognize if there is anything wrong with the plane in such an amount of time. And I was literally ready for the most horrific turbulences ever. / Když se má letadlo odlepit od země během startu, můj profesor angličtiny mi řekl, že nejlepší je počítat v tu chvíli do 30. Po 30 sekundách se prý pozná, pokud je s letadlem něco v nepořádku, nebo se počasí v tu chvíli projeví na manévrech letadla. Takže jsem byla v podstatě mentálně připravena na ty nejhorší turbulence... So I´ve always been counting to 10, then 20 and then 60. If the pilot cannot turn off the sign “put your seat belts on”, after me counting to 60, I know it is not going to be the smoothest flight. But this time, I counted to 15, and we were absolutely fine. It was one of the smoothest flights in a while and I also fell asleep after three and a half years travelling on a plane- EasyJet, ladies and gentleman (I know…!!!). / Takže jsem vždy počítala do 10, pak do 20 a nakonec do 60. Dokud pilot nezhasne signál "připoutejte se". po napočítání do 60, vím, že to nebude zrovna jeden z příjemných letů. ALe tentokrát jsem napočítala do 15 a vše byla naprosto v pořádku. Byl to jeden z nejúžasnějších letů vůbec, také jsem po 3 letech cestování na 20 minut usnula- dámy a pánové- jo, EasyJet!!! It was very late this time, when I arrived to Gatwick. I went from three different levels- one: South Terminal, Jon wasn´t there, two: North terminal: Jon wasn´t there. Had to text his flatmate- exhausted Jon was asleep and was rushing at 1pm to get me at Victoria station. Arrived to the Gatwick station, Jon wasn´t there and after there….here he was! I was hoping to make him stay in bed, thanks to my amaze, told him that I can get myself to his on my own- but he knows me to well, I can get lost even in our own house.... / Když jsme přistáli na Gatwicku, bylo už opravdu pozdě, i když jsme neměli žádné zpoždění. Šla jsem skrz několik fází. Fází první: Jižní terminál a Jon nikde, přejela jsem na Severní temrinál, Jon nikde. Přijela jsem na stanici Victoria a Jon nikde. Napsala jsem jeho spolubydlícímu a ten mi ihned odpověděl . Jon spal. Chudinka, má toho v nové práci moc. Tak nic. Rozhodla jsem se dopravit k nim sama, ale to už ke mě Jon v panice přiběhl s omluvou, že mu nezvonil budík. Plácala jsem se po obličeji, že měl zůstat v posteli. Weekend in London was cloudy, but bright in a mood. We hit it off with East London- bumped into many markets, breweries and fancy vintage stores (too expensive to be second hand…!!!). Vegetarian Pad Thai, gluten-free falafel, an oyster, a beer, carrots and hummous and popcorn- bit of everything, made the day. / Víkend v Londýně byl převážně oblačný a větrný, ale veselý v náladě. Vyjeli jsme si do východního Londýna, kde jsme narazili na několik tržišť (jídlo, pití, jídlo a předražené sekáče). Vegetariánské Pad Thai, bezlepkový falafel, jedna ústřice, brooklynské pivo a mrkve s hummousem a trochu popcornu- měli jsme za celý den od všeho trochu a ono je to opravdu vzácné se v Londýně najíst dosyta. Walking around East London is literally like flipping through a colourful book-Shoreditch, Hoxton- if it´s not booze and food based, it definitely is fashion and art based. Don´t miss The Tap room- which is local brewery based on Berlin´s soul and spirit. It´s like a walking gallery- many compositions are surrounding you, when enter the Eastern district. / Procházky po východním Londýně je jako když otáčíte nedodělanými omalovánkami- čtvrti Shoreditch a Hoxton, pokud jste zde nenašli jídlo a pití, tak jste alespoň našli umění a módu. Rozhodně běžte okolo The Tap Room- super místní pivárna, která nese tělo, mysl a ducha Berlína. Celé toto okolí je jako procházka otevřenou galerií pod širým nebem. Několik vjemů, které vás obklopují vám vykroutí krk všemi směry. We went to see the Oscar winning film Moonlight. The budget of the film was very easy to notice. Every single seen was very detailed, tailored, intense, but super slow. I am very grateful for this piece of art, so it makes people discuss, open the mind and burn the stereotypes, which is wonderful. But it is definitely not a film I would like to see again, not because I wouldn´t be a fan of films, which make you think, but I can literally tell you what was happening in every single scene. It is a fantastic story about love and the concept of love´s shapes and kinds, but once is enough. / Zašli jsme si také na rande do kina, abychom stihli Moonlight předtím, než bude kůl. Rozpočet filmu byl okamžitě lehce rozpoznatelný. Každá scéna byla plná detailů, vyšňořených konceptů, intenzivnosti, ale dlouhatanánské pomalosti. Byla jsem opravdu vděčná za kus takového umění, které otevírá koncept diskuze, diverzi společnosti, možnostem a bouráním stereotypů, nad kterými se diváci několikrát pozastaví. Moonlight na druhou stranu určitě není pro mě film, kterých bych chtěla vidět dvakrát za sebou. Jednou a stačilo. Mohu vám doopravdy odvyprávět každou scénu, která se ve filmu udála. Je to příběh plný lásky všech možností, tvarů a křivek, ale sbohem a šáteček. Jon was playing football in Woolwich- close to his old flat, which is a nest for the biggest Tesco I have ever seen. We hit the Sunday off with a football match and windy 15k run. That was not the greatest idea in a light rain and a strong wind! After getting absolutely soaked in wet clothes, of course I was waiting in a wind for 40 minutes outside in a wind for Jon to finish- it was me being stupid. So whoever you are reading this, always remember to take EXTRA LAYERS. Because otherwise you end up with a fancy cold and flu, take keeps you in a bed for at least three days-recovering with a dumpling (almost giyoza like) in your throat.
/ Jon hrál v neděli fotbal ve Woolwichi- úplně na druhém konci Londýna, kde předtím také bydlel. Jediná informace, která se o tomto místě může zdát podstatná je ta, že tu předtím vyráběli děla, zbraně a teď je tam jedno z největších obchodních domů Tesco, co jsem kdy v životě viděla. Takže jsme neděli odstartovali fotbalovým zápasem a 15kilometrovým během. To nebyla úplně ta nejrozumnější věc na světě. Úplně splavená jsem samozřejmě ještě přes 40 minut ve větru čekala na Jona, než dohraje. Takže prosim Vás, až budete v podobné situaci- nikdy si nezpomeňte vzít VRSTVY NAVÍC, jinak skončíte s chřipkou a knedlíkem v krku, jako teď momentálně já. |
@lex is...Revolutionist. Friend.Traveler. Dancer. Photographer. Gemini. Archives
June 2017
|