Stěžuješ si? Hele jo,….klídek.
Zoufání si nad svým výběrem je hrozně jednoduché, zvlášť pokud je nefunkční a my pro něj nic neuděláme. Ale je to pouze stránka odhodlání. A když to odhodlání nemáme, hážeme to zkrátka na další okolnosti: politika smrdí, já smrdím, sprcha nefunguje, voda je drahá, šampón neni bijo, mám alergii na šampón, mám alergii na lidi.
Ten hod-házení-házená něčím na něco je oblíbeným sportem, že?
Mým problémem bude to, že lidský druh mám hrozně moc ráda a to jak se vypořádá s tím, co jim vadí mě nepřestane fascinovat. Jde o hrozně barevný proces, o nic černobílého. Proto je pro mě záležitosti stěžování si jistou alergií samotnou a stěžování ostatních lidí je stěžováním mým vlastním.
Najednou máte před sebou živou skládačku, ve které se chcete nípat, aniž by to byl problém váš vlastní. Sevře se vám zbytečně hrudník a emoce máte jak na horské dráze, aniž byste měli pro to pádný důvod. Á najednou je 12:30 hodin večer, i když chodíte spát v deset.
Otázkou je, zda-li nám během času klesá vůle a ochota pracovat na tom, co se náma “nechce”? Evaluce toho, po čem toužíme a co potřebujeme se hrozně v dnešní době zúžuje. Hlad po materialismu stoupá.
Takže co z toho vyplývá? Přehoz! Jéj! Do kina jít po pěti napsaných stránkách práce, místo jít nejdřív do kina, uklízet, vytvářet nový playlist a napsat maximálně tak titulek.
Ale kdo jsem já, co by vám někdo radil do lajfstajlových záležitostí