DEN DVACÁTÝŠESTÝ: Blíží se má první studentská party. Ve studentském hotelu, kde hosté platí 800 euro na měsíc byla akce, kde prodávali male pivo za jedno euro. Těšila jsem se už od odpoledne, protože pivo mám opravdu ráda. Zklamání poté bylo, že jsem si take dost dobře mohla uvědomit, že se bude točit Hieneken ala limonáda s příchutí piva. Byla to prima akce-na pohodu. Nic vášnivého se nedělo, poznala jsem nové lidi a bylo příjemné vidět své spolužáky I mimo třídu.
Problém nastal, kdy se akce chýlila ke konci a já něvěděla, jak se vrátit domů. Spolužačka z hodin filozofie, která prý bydlí ve stejné čtvrti mi nabídla, že mě odveze na kole, ale byla vůbec ráda, že se udrží řidítek. S úsměvem jsem odmítla a z konverzace úspěšně vyklouzla. Přepadl mě šílený hlad a v nejnebezpečnější čtvrti v Haagu jsem si došla na vynikající kebab. Hrdinkou jsem pro dnešek už být nechtěla a dojela domů autobusem.
Profesorka vypadala v pohodě-dokud nepromluvila. S naprosto vážným výrazem v obličeji nám začala vysvětlovat koncept světla a jeho funkce, když začal listopad. A pak vypadala, že se rozpláče. Celá hodina se nesla v duchu, jako byste byli na psychiatrickém sezení. Profesorka byla pacient a my její doktor. Celou hodinu mi jí bylo opravdu líto, protože byla jedinou osobou ve třídě, která chtěla číst své práce. A když došlo na experimentování s poezií, ve své básni používala z 90% pouze slovo "fuck".
Po náročném dni jsem si chtěla dopřát luxusní teplý oběd-tak jsem si došla na čínu do thaijské restaurace za 5 éček. Když jsem byla konečně ráda, že se ocitám v normálním prostředí a rozdýchávala ranní hodinu, promluvila na mě jakási žena ze zadní části restaurace: "Slečno? Jste tu sama? Já totiž taky! To bychom mohly podniknout něco spolu?". Nevím, mohlo jí být rozhodně přes padesát let a v očích měla jen jiskřičky. S hrůzou jsem se jí omluvila a oznámila jí, že na mě čeká kamarádka. Ona však pokračovala dál. Zmocnila se mě panika a spojila jsem se pro jistotu s mamkou, kdyby se rozhodla mě pronásledovat.
Odpoledne byl čas, kdy najít správnou adresu, kam kamarádi přijedou. Ano, ztratila jsem se. O tři kilometry a samozřejmě, že jsem šla pesky a chtělo se mi po cestě hrozně čůrat. Adresa úspěšně nalezena. Byla to úleva vidět další známé tváře a ještě přivezly burčáááák!!! No, co vám budu povídat, domů jsem se dostala před půlnocí...
DEN DVACÁTÝDEVÁTÝ: Spolužáci naplánovali výlet do Utrechtu. Malebné město s 300 000 obyvateli. Centrum ekonomiky a obchodu a dvojtými kanály zarostlé nádherně zbarvenými vrbami plné podzimu.
Krásná procházka-kompletně bez vášnivé konverzace, která by zbytečně nenarušovala duch městské atmosféry :-). Prošli jsme historické centrum plné nadšených turistů, kteří se rozhodli pro alternativu nabombeného Amsterdamu.
Navšítivili jsme Hlavní muzeum, které bylo prezentováno v zajímavém konceptu smíchaného klasického umění s moderním. Výjimečný moment nastal v tu chvíli, když jsme procházeli kolem obchůdku se suvenýry, kde měli vystaveného Pata a Mata! Měli na sobě holandský dres. A přesně vedle nich byla ještě malá postavička Krtečka-to zahřálo patronicky u srdce :-). Vrátili jsme se odpoledne úplně vyšťavení-čemuž jsem nerozuměla, jelikož jsme rozhodně nenachodili vice, jak 5km.
Moderní město, které se prezentuje poměrně konzervativně, avšak nemá takovou prestyž, jako Haag. Je tu čisto, uklizeno a noční život vypadá, že se drží zkrátka. Objevili jsme známou budovu, která vskutku ukazuje, jak se architect může vyřádit. Obrácené "U", ve kterém můžete bydlet a v prostoru mezi dvěma stranami si zajít na místní trh, kde mají vše. A dokonce ty nejlepší stroopwfle (holandská sušenka slepená karamelovým sirupem).
Po obědě v řecké restauraci jsme našli muzeum design a moderního umění- Boijmans Van Beuningen.
Po cestě zpátky domů jsme se na poslední chvíli rozhodli se na otočku mrknout na pláž, protože jsme stíhali akorát západ slunce-zkrátka romantika, jako blázen! Po západu jsme zapustili kořeny v plážovém baru, kde jsem byla I s Jonem. U otevřeného ohně uprostřed restaurace, který se tvářil jako krb, to bylo pohodové a mě mrzelo, že mi část Čech odjede zpátky domů.