http://tn.nova.cz/clanek/zpravy/zahranici/v-nepalu-se-nedari-spojit-s-dvaceti-cechy-nenasli-je-ani-mrtve.html
http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/z-nepalu-se-po-snehove-bouri-dosud-neozvalo-pet-cechu/r~9e6090be583711e4b6d20025900fea04/
Do Himalájí jsi jel připravený s praxí horolezce, ale jaká byla motivace doopravdy? Pokořit největší hory světa, za charitativním účelem, nebo poznat novou kulturu?
„Bylo to přesně tohle vše dohromady. Jeli jsme tam hlavně točit film o místních dětech, o tom, jak školství v Nepálu probíhá, jaký jsou náklady na vzdělání. Ale později se díky pár okolnostem, věci změnily. Když jsme přiletěli, zjistili jsme, že děti už do školy v pořádku chodí, a film musí být o ničem jiném.“
Převládá tam hlavně buddhismus?
„V podstatě ano. Čím níž sestupuješ, je tam vidět „mix“ hinduismu s buddhismem.“
Jaké byly rozdíly mezi nížinou a horami?
„Po několika stech metrech se všechno neuvěřitelně mění. Hlavně lidé. Nejvíce všude žijí Tibeťané. Z druhé strany v údolí, odkud jsme vycházeli, v 5000 metrech, kde leží Larkepask, tak už byla Čína. Číňané zatlačili původní obyvatelstvo na druhou stranu údolí, v celém okolí jsi potkávala většinou ty Tibeťany, protože už nejsou tak rozlehlí.“
Byl v horách vidět jistý nátlak z té čínské strany? Měl jsi pocit, že by to místní jistým způsobem ovlivňovalo v jejich životě?
„To určitě ne. Ale všude jsme viděli po cestě na těch klášterských branách v kruhu srp a kladivo, což nás překvapilo, nebo hvězda, taková minimální propaganda. Jinak v těch vesnicích to vůbec neřeší, všichni si žijí vlastním životem.“
Jak je na tom turistický ruch?
„Lidí přichází neustále víc a víc. Hodně se chodí ty oblíbené treky. Je tam více lodží, což jsou ubytovny právě pro ty turisty. Tam člověk přijde, jsou tam pokoje, postele stlučené z prken, matrace, ale spacák musíš mít svůj. A když potřebuješ půjčit deku, tak jí pro tebe mají, i relativně čistou. Na elektriku používají hlavně soláry.“
Soláry?!
„No, mají takový malí. Tím si nabijí baterky a pak si s tím po večerech svítěj. Tu elektroniku na nic jinýho nepoužívaj, jen na to světlo. Telefony mají skoro všichni, ale dá se s nimi dovolat maximálně do vedlejší vesnice. To vyprávěl i Matěj, že třeba v Mongolsku, mají taky většinou všichni už mobily. Ale když se jich Matěj ptal, k čemu jim jsou, když není nikde signál, oni říkali: „Tady je signál.“ Potom vylezli na kopec, napsali smsku, odeslali jí a mobil vyhodili, co nejvýš do vzduchu a až tam byl signál. A háží s tim mobilem, dokud se smska neodešle.“
Haha, to je masakr. Kolik vás jelo na výpravu dohromady?
„Nás jelo dohromady osm. Kamarád nám zaplatil letenky,něco málo jsme natáčeli a zatím nevíme jaké téma bude film obsahovat. Toho materiálu je spousty a teď se vše bude rozhodovat, co s tím.“
Myslím, že už vůbec ta kultura sama o sobě a místa, kde jste všude byli, si zaslouží také svou dokumentaci.
„Určitě. Hlavně už ta první vesnice, která je stejně vysoko, jako Praha (300 m n. m.), ta byla krásná. Byla nejblíž k rovníku, bylo tam neustálé teplo. Nejdříve jsme šli subtropama, kde rostly banány, všude byly opice. Všichni lidi byli oblečeni jak z Desigualu- barevní od hlavy až k patě. Hodně tam bylo oblíbené nošení trička s Hello Kitty. Všichni byli čistý, upravený. Všude samá políčka, po celých kopcích. Pěstují hodně rýži, kukuřici. Na ní, když odroste, nechávají růst fazole. Ta kukuřice slouží jako tyčka, po které se fazole mohou plazit“
Takže jsou ta místa zaměřená spíše na zemědělství a uživí se dobře…
„Vše je díky tomu turistickýmu ruchu. Všude prodávají pivo, Red Bull…Ale čím výš člověk jde, tím je to logicky dražší.“
V kolika metrech byl poslední „stánek“, kde jste si mohli něco koupit?
„Až když nás zastavilo sněžení, takže ve 4000 metrech- ve vesnici Samdó. A tam už jsme dál nedokázali jít, protože sněžilo. Když jsme si večer chtěli zatopit, v takové „společenské místnosti, kde hrozně foukalo, tak jsme si chtěli uvařit čaj, a když nám ho tam dovařili, tak už nepřikládali. Přestali úplně topit, protože potřebovali šetřit dřevem, tak jsme se museli vydat do prodejny místního smíšeného zboží, kde jsme si zhruba za 40 korun museli přikoupit dřevo navíc, abychom si mohli zatopit.“
To se ochladilo celkem rychle!
„No ze začátku jsme šli těma subtropama, tam bylo hrozné vedro, denně jsme museli vypít pět litrů vody. Ušli jsme asi takových deset až dvanáct kilometrů, než jsme prošli všemi ročními dobami- počasí se měnilo velice ryhle.“
Hlavně jste všechny ty věci museli tahat s sebou…
„Jo, všechno jsme měli v podstatě s sebou, ale jídlo jsme měli v těch lodžích. Jinak jsme museli mít nosiče- jednoho nosiče na dva lidi, to byla jejich místní podmínka, aby si něco vydělali. Všichni byli v pohodě. Pak jsme měli i svýho vedoucího- guida. Ten nám perfektně naplánoval cestu, odkud kam půjdem. Měl za nás za všechny zodpovědnost. Vyřizoval veškeré ubytování, spaní…Na oběd nám většinou plácal placky s ostatními hostiteli. Byl to místní Tibeťan, jmenoval se Narajan Ghuru, pořád nosil malu (mnichovský plášť) a neustále se za nás a naší cestu modlil. A když jsme dorazili nahoru, byl tam další obrovský klášter, kde se pořádal obřad, kterému říkají „pudža“. Všichni ti buddhisti tam seděli, ani nemukli a s tím hlavním meditujícím, co seděl před nimi, tak se s ním vůbec nebavili, nikdo mu tam nic neřekl. A ten náš průvodce k němu přišel a vyrušil ho z té meditace a zeptal se ho, jestli tu můžeme natáčet. Hlavní meditující mu odpověděl, že určitě můžem a pak jsme zjistili, že Narajan byl na stejné úrovni, jako on a ten k němu promluvit mohl.“
Jak Tibeťané vnímají turisty, co přijíždí čím dál častěji, ze západu? Jak to kulturně vstřebávají?
„Určitě to vnímají jako zisk, jako obživu. Staví neustále další lodže. Většina lidí chodí z lodže do lodže, tak se tam všichni potkávají, ale po těch trekách na ty turisty příliš nenarazíš. Ale divil jsem se, že těch turistů je tam víc a víc a oni jsou s tím naprosto v pohodě. Pořád tě zdraví s „namaste“ .A každýho člověka, co potkáš tak ho pozdravíš, on ti na to automaticky odpovídá a pořád se u toho usmívá. Vůbec jsem se nesetkal s tím,že by byli nevrlí, nebo protivný, že tam ti turisti jsou….V každý vesnici je hrozně moc dětí, kde tě taky ihned zdraví, a po namaste se ptají na chocolate a na pen- aby měli pero do školy, to chtějí uplně všichni. A když jim to dáváš tak si to berou takhle (spojuje ruce do „mušličky“ s ukláněním) a neustále ti za to děkují, jsou opravdu za to uctivé.“
A co se tedy stalo nahoře? K čemu tam došlo, že najednou všechny české zprávy začaly zmiňovat pohřešované Čechy v Himalájích?
„No my jsme se postupně dostali z těch subtropů nahoru, kde jsi prošla jarem a všude bylo bláto, podzimem, ten byl opravdu krásný a pak začlo večer sněžit a v noci už to byla neuvěřitelná vánice. Regulérně napadlo osmdesát stop sněhu v té vesnici. Celý Larkepas, to sedlo, které jsme museli přejít, tak se zasněžilo a Narajan zjistil, že tam opravdu neprojdem. Sníh se tam drží deset až patnáct dní, takže bychom to nestihli do našeho odletu. Dva dny jsme čekali v té vesnici a rozhodovali se, jestli půjdeme nahoru, nebo dolů. Museli jsme nakonec dolů. Přes to další sedlo, kde byly už Anapurny a je tam nejfrekventovanější trek, tam byly ty laviny největší. Přesně tam bylo nejvíce lidí zasypáno lavinou. Pro některé to byla vyloženě nešťastná náhoda, i když byli připravení. Pro další většinu bylo osudné právě rozhodnutí odejít z té nejbližší lodže, protože se tam hromadilo přespříliš lidí, nechtěli čekat do rána, nechtěli sedět ani stát a vydali se do další lodže. A právě po té cestě je strhla ta nečekaná lavina. Byli nedočkaví a byli nepřipravení. Není to pro každého. Každý rozumný člověk ví, že i když je přes léto třeba v Tatrách, tak ví, že by se počasí mohlo zhoršit a je na to připravený, a přitom to není tak vysoko, jako tady. Šlo opravdu o hloupost turistů, většina z nich to zkrátka podcenila.“
Co se dělo potom?
„Jedna holka, co šla s náma, si už na začátku cesty udělala puchýř na patě z bot. Ušla s námi přes sto kilometrů a po té cestě se jí postupně zhoršoval každým dnem. Nakonec se jí do toho dostala nějaká infekce, takže jí kotník uplně celý otek, dostala antibiotika, ale ty vůbec nezabíraly. Když začlo sněžit, přišli jsme na to,že se musíme vrátit těch sto kilometrů, kterých jsme šli devět dní nahoru, šlo to pomaleji, protože člověk se v té výšce musí aklimatizovat. A teď jsme se museli vrátit za 3 a půl dne, abychom to stihli do odletu našeho letadla. Místo deseti kilometrů za den, jsme museli ujít třicet. A to bylo akt náročný. Ona to ušla, hrozilo, že by mohla mít otravu krve, takže jsme zavolali vrtulník místním telefonem. No a ten vrtulník se v takové výšce s nimi nemohl ani zvednout. Takže nejdříve vzali jí o vesnici níž a pak se vrátili i pro jejího manžela. Pak už spolu v pohodě odlítli pryč. My jsme se stejně museli pak vrátit. Jeden den jsme scházeli přes čtyři hodiny do vedlejší vesnice, kde jsme přespali. Další den jsme už zase dopoledne chodili už jen v tričku, bylo tam už jen bahno. Potom jsme vrátili zpět zase do léta.“
Jaký byl nakonec nejintenzivnější zážitek?
„Všechny byly opravdu silný, od začátku do konce. Ale vybral bych asi dva podstatnější. Když jsme přišli do jedné z lodží, byli tam všude kolem nás koně a koňský koblihy. Jeden chlap, co nás tam obsluhoval tak šel ven, naskládal tu koblihu do ruky, naplácal to na stěny, protože s tím topěj, takhle si to otřel (utírá si ruce do kalhot) a začal nám vařit jídlo. Pak jsme se byli podívat na „pašmanáty“, což je podobné místu Ghátí na Ganze. Tam pálili mrtvá těla na hranici a dívali jsme se na to zhruba z metru. Zbytky vysypou do řeky, ve které se potom koupají děti.“
Takže se můžeme těšit na pořádný„napínák“…?
„Určitě, bude jeden film až tři. Máme tolik materiálu, že to na jeden stačit nejspíš nebude. Teoreticky premiéra bude po prázdninách na horolezeckym festivalu.“