Na vstávání v 5:30 mě už nic nemohlo překvapit. Každý den tak vstávám do školy, žádná panika se nekoná. Dlouhá rána, krátké večery. Energie přesýpacích hodin. Pas, éčka, jízdenky na bus. Do krosny přihazuji na poslední chvíli českou hostinu v podobě česnečky v prášku, miňonky, kávenky, Milu, Kolonádu a Bonpari (neúčelný product placement). Jó a taky jednu Studentskou pečeť jako “díky za přespání v Tvé posteli” pro Zuzčinu italskou spolubydlu.Zuzku letím (a potom jedu zkontrolovat do Estonska při jejích erasmáckých studiích. Víkend, jsem prvně myslela, že se při mamčiných rozbouřených obavách a emočních výkyvech (které jsou pro mě na druhou stranu naprosto pochopitelné) neuskuteční, ale víkend se nakonec stal víkendem za odměnu. Vstříc černo-modro-bílému dobrodružství se moc těším na další červený špendlík na mé nástěnce s mapou světa - ale pochopitelně, špendlíky se nerovnají úlovky. Na 2. terminálu letiště Václava Havla nemají žádnou dobrou kávu a světe div se, tu nejlepší fakt mají v Mekáči. Amerikáno po dvou dnech bez kafe mě nakoplo a bezpečnostní prohlídkou jsem prolétla jakoby nic a s kontrolou si dokonce stačila pokecat. V Dutyfree jsem se “nenápadně” zacákala svou oblíbenou voňavkou od Lanvina a pak už jsem se jen odšourala ke gateu C20 - směr Varšava. Jojo, do hlavního města v Estonsku se dostanete na přesedačku. Většinou se do Tallinu dostanete přes Amstr, Londýn, nebo právě přes Varšavu (kudy je to nejlevnější, chňo). Přes ranní uzívané tváře, ze kterých páchlo vykvašené presso (a já byla jednou z nich), jsem si spokojeně četla poslední číslo Travel Digestu. Do Polska se k sousedům lítá roztomilým prďolou. Jo, bála jsem se a ruce se mi agónií potily. Byla jsem připravená na jakoukoliv horskou dráhu i přes krásné počasí. A zbytečně….že - klasika. Let jsem si nesmírně užila a sledovat kola letadla přesně vedle okna, jak líbají polskou zem za rytmu vrtulek byla úžasná podívaná! Ve Varšavě se gate 38 nacházel poměrně blízko. Připojení na Chopinovu wifi šlo také jako po másle, stačí zadat jakýkoliv mail. Tak ještě hodinku a půl a ESTONSKO. A máme po Estonsku, byla to pěkná východo-severská smršť. Počásko po přistání? Melancholické, uplakané, ale neuvěřitelně svěží. S Finskem za rohem se to dýchá mnohem veseleji. Tallin jsem projela okem z okna letištního autobusu. Škoda. Prostě se budu muset vrátit. Snažila jsem se nesoustředit na paniku, která mě polila, jakmile jsem si uvědomila fakt, že se z letiště musím přemístit na autobusové nádraží k autobusu, který jede směr město Tartu. Kdyby se alespoň ta estonština dala nějákým způsobem odhadnout, ale ani jedno slovíčko nebylo ničemu podobné. Ale kdyby Alex nežila napříč předsudky a naučila se azbuku, tak se mohla naprosto v pořádku domluvit, protože v Estonsku všichni umí rusky. Estonský jazyk se začal formovat ve 12. a 13. století spojením dvou nebo tří jazyků, které se vyčlenily ze skupiny baltsko-finských dialektů na začátku našeho letopočtu. Vývoj estonštiny ovlivnily i germánské, slovanské a baltské jazyky. Musím říct, že mě opravdu překvapilo, jak je estonština s ruštinou doslova 50:50 a azbukou je přeložené opravdu vše. Cesta trvala asi dvě a půl hodiny, ale moc fajnově mi utekla. Autobus byl naprosto luxusní a velice snadno se dá přirovnat k našim “žlutým” autobusům. Zuzka mě vyzvedla na nádraží a hned jsme vykročily směr k erasmáckým kolejím. Parádní lokace - od které je v podstatě vše blízko. Mrzel mě, že jsem vlastně při svém vzpomínání na Erasmus pobytu nezažila ten pravý studentský život na kolejích, protože koleje v Holandsku jsou opravdu drahé a žila jsem proto v bytě u ruské rodiny...Konečně jsem měla šanci vstřebat toho pořádného študáckého ducha! 6 holek z celého světa v jednom minimalistickém apartmánu - no, umíte si představit tu kuchyň a koupelnu (haha). Postel, skříň, stůl, kuhyň, záchod a koupelna. Víc nebylo potřeba. A asi si také umíte představit ten ucpaný kanál chuchvalcema vlasů. V Estonsku všichni tak něják kašlou na svojí vizuální působnost - teda určitě v Tartu. Veškerá vůle a touha “líbit se” byla velice zavádějící. Bylo to velice sympatické a člověk se cítil příjemně i neučesaný. Přirozené obličeje a pohodlné outfity, které se ničím nesnaží někoho o něčem přesvědčit, byly pro mě úlevou. Po seznámení se se Zuzčinýma spolubydlícíma jsme po řádné konverzaci vypadly na lov prvního estonského jídla. Centrum bylo pošmourné, ale ne smutné. Hodně mi připomínaly kombinaci našich jihočeských měst Tábora a Bechyně - “řiznuté” Švédskem. Narazily jsme na veganský podnik za příjemné ceny (ty neestonské). Nic extra, ale měla jsem obrovskou radost- s bezlepkovým pivem jsem si vychutnávala zeleninové placky, smála se Zuzce a k tomu nám vyhrávala naše společná oblíbenkyně Lana Del Rey. Ideální podnik! Po véče se nám ještě úplně nechtělo jít domů (a já k tomu měla ještě v hlavě o hodinu méně). Zuzka mě vzala do Moku, kam chodí lidi na pohodu, ne na piškotéku. Hráli tam skvěle a pokud se někdy dostanete k estonskému baru, rozhodně doporučuji extra suchý cider “Ronja”. Ráno jsme se dobře vyhecovaly a Zuzka mě vzala k dřevěné plošině, která byla umístěna blízko místní řeky Emajõgi. Zuzka říkala tartské řece Labe. Na plošině jsme si společně zacvičily jógu. Po ranním vyvětrání nás čekala první návštěva estonského supermarketu (můj oblíbený koníček= mnoho srdíček). Avšak uprostřed ruských uzenin jsem ztratila múzu a chuť se s azbukou prát. Navrátila jsem se ke svým oblíbeným vločkám, sójovym jogurtu a konzervám. No jo. Nedělní centrum bylo ospalé, avšak po dvou měsících do Tartu (to bude určitě mnou…!!!!) vysvitlo slunce. Byla to krásná jarní procházka napříč centrem, parkem, ulicema a architekturou. Estonci obživli. Existuje zde mezi estonskou a ruskou komunitou zvláštní napětí. Estonci se ruským obyvatelům přizpůsobují vším, čím mohou, stejně tak jazykem a jeho ovládáním. Avšak přes ruskou kuchyni, televizi, rádio, kulturu, morálku se zkrátka spolu tyto dvě skupiny nebaví a kontakty mezi sebou nenavazují. Zajímavé… K obědu jsem měla svou první ruskou polévku (protože Boršč se nepočítá, jelikož je ukrajinský), nesla název “Seljanka”, chuťově připomínala polévku franfurtskou. S každým dalším zívnutím se nám procházka proměňovala v další lov, tentokrát na kofein. A další bingo. Na menu jedné milé kavárny blízko centra se mi velice líbil hned první odstavec, kde stálo: “The biggest coffee in town.” Srdíčka, která jsem zmínila výše se začala množit čím dál, tím více. Pak už jsme si jen prošly nádhernou uzavřenou tržnici, která se už balila po celém dni. Prodávající se moc těšili, až vylezou ven na sluníčko, ale my jsme je ještě v rychlosti stihly. Stejně tak jsme narazily na uzavřenou tržnici, která vypadala přesně tak, jako prodejna ze seriálu Žena za pultem. Prodavačky měly také svojí vlastní uniformu a s prošlým masem ve výloze nás zdravily rusky (protože jak jinak reagovat na češtinu…). Byla to jak hádanka: najdi 7 rozdílů mezi tržnicí v Tartu a Ženou za pultem. Sünnipäevanädalalõpupeopärastlõunaväsimatus, estonsky znamená nedělní večer nabitý energií po víkendové narozeninové oslavě. Náš nedělní večer byl nabitý energií v podobě návštěvy hodiny estonských tradičních tanců. Kulturní třešnička, která znásobila mé nadšení! Blonďatá slečna s vlasy svázané v krepatém ohonu, celou skupinku nesmělých netanečníků a Erasmus studentů, nedokázala zkorigovat. Vůbec. Na začátku lekce nás zaúkolovala tím, že všech 40 lidí se nahlas muselo představit a odvyprávět svůj životní příběh se vztahem k tancování. Auč. To byl jeden z mnoha pohledů s povytáhlým obočím, které jsme na sebe se Zuzkou hodily.Ty pohledy postupně gradovaly. Během lekce se přidávaly překvapené pohledy plné šoku i ostatních. Slečna v modré sukýnce těžko někdy někoho totiž učila estonským tancům. Její emoční inteligence ji nedokázala vštrebat fakt, že po jediné ukázce tanečního kroku, studenti, kteří nikdy v životě předtím netančili, to zkrátka napoprvé nezvládnou. A proč jsme si tolik na ní otevíraly pusu? Protože 8 let učení street dancu jsme se do konce hodiny se Zuzkou už jen klátily smíchy - nic jiného nám nezbývalo. Ale opravdu moc jsme si to užily! Strašně jsme se nasmály a na konci hodiny se nám podařilo naučit se tři základní tance. Modrá sukně byla nakonec ráda, že taneční lekci přežila ve zdraví. Po estonských tancích, holky na koleji dotáhly studentský život na výbornou a udělaly home-made pizzu na pánvičce. Protože k čemu by studentky mezinárodních vztahů potřebovaly v kuchyni troubu, žejo. Já se svým vztahem k lepku jsem zúžitkovala svého ranního nákupu vloček, do kterých jsem si zamíchala pesto a fazole. I studentské stravování po vegansku jsem dotáhla k dokonalosti. Véča za 2 éčka! Ale na pohled má večeře stejně působila jako obrovský humáč. Poznala jsem studensky i z vedlejších pokojů. Během večera se rozvířila intenzivní a vášnivá politicko-genderová debata o Rusku, Turecku, Holandsku a Americe. Byla jsem mezi svými. A i když na chodbě koleje se začínala spouštět dost ucinkaná party, se Zuzkou jsme se dostaly novou úroveň geeků a naši Sünnipäevanädalalõpupeopärastlõunaväsimatus jsem zakončily sledováním japonské Princezny Mononoke. Panejo- víkend podle mého gusta! To pořádné holčičí krafání na úrovni mi hrozně chybělo. I na hlavě jsem cítila, jak si to pomalu srovnává a dává dohromady. Hormonální diskotéka se mi v krvi opět rovnala do normálu. V pondělí jsem již šla víkendem pozpátku. Hup na bus směr letiště Tallin, pak přesedání ve Varšavě.Talinn jsem si užila alespoň v letišní hale, kde jsem si dala VÝBORNÝ čokoládový dort, jehož krém se lepil na patro pusy a byla to jedna velká čokoládová extáze.Tříhodinové pofeleníčko nad půllitrem amerikána ve Varšavě bylo také velice příjemné. No a teď? Sedím v motoráčku směr Praha, stres na mě opět padá, sedím u okýnka, nechávám se hypnotizovat vrtulí, které je přesně vedle mě. Loktem narážím na spolusedícího businessmana a chce se mi šíleně čůrat. Konec srdíček. Praha. Londýn se do jara dostává obrovským skokem: už- už aby to bylo! "15 stupňů a jdeme všichni do naha"- zní přes celou alternativní čtvrť Hackney. Celý park v této progresivní části východního Londýna pukal ve šveh. Okupace hipstery z celého světa, pro které je vitamín D ze slunečních paprsků novým “kapučínem”. Pár popolezlých centimetrů na teploměru nahrávaly blízkému trhu s asijským pouličním jídlem, na kterém se všichni zalévali pivem z místního pivovaru (ovšemže). Pálivé a kořeněné jídlo strategicky lákalo k nastydlým močákům z mokré trávy, na kterou pochopitelně všichni museli vlézt a v euforii se rozkydli na studenou zem. / There were a few climbing centimeters up on the thermometer recorded. Nearby market with Asian street food, made everyone drink beer from the local brewery (of course). Hot and spicy food strategically attracted cold bladders, sitting on the wet grass, which of course everyone had to lie on. Všichni se v tu slunečnou sobotu měli moc dobře. Spokojené tváře jsou v tu chvíli jako cákance barev na šedo - hnědé malbě, která byla přes celou zimu schovaná na půdě. / Everyone on that sunny Saturday were full of endorphining joy. Happy faces were like splashes of color on a gray - brown painting, which was through the winter hiding underneath the bed. Co londýnská zastávka, to malé městečko - to je Londýn 21. století. DLR zastávka Limehouse v sobotu nabídla rybářský prostor, ve kterém se uskutečnil balkánský koncert putujících muzikantů (pravděpodobně z Řecka) . Byl to přírodní zážitek - bez žádné umělé a chemické elektroniky. Tancovalo se, pilo, tleskalo do kolen a chytalo se za ramena. Domů jsme se dostali úplně splaveni potem. / Every single stop in London means a small town - that is how the 21st century London works. DLR station Limehouse came up with a cool cultural offer on Saturday . There was a Balkan concert organized by travelling musicians (probably from Greece). It was an experience full of nature - without any artificial chemicals and electronics.There was dancing, drinking, clapping and smacking the knees and holding each other´s shoulders. We got back home completely washed down with sweat. Sunday- neděle je runday - tedy běhací den. A tak jsme vyběhli. 9 kiláčků směr květinový trh v Kolumbijské ulici. A byla k prasknutí. No jo, to jednou vysvitlo sluníčko a všichni se chtějí nechat zasypat květinami jak ve filmu Americká krása. / Sunday- Sunday is a runday - a day full of furious jogging. And so we ran. 9k´s in a direction to a flower market on Columbia Street. And it was about to burst. Well, once the sun came out, everyone wanted to get covered with flowers exactly like in the American Beauty film. Návštěvníci trhu se vyloženě rvali o ty nejlepší instagramové snímky. V davu jsme se zasekli na dvě hodiny bez pohybu, s bonusovým dodatkem klaustrofóbních pocitů. Tak jsme šli zpátky domů, se dvěma krásnýma rozkvetlýma úlovkama. / Visitors of the market fought for the best instagram images. We were stuck in the crowd at least for two hours without moving, with the bonus addition of claustrophobic feelings. So we went back home, with two beautiful blooming treasures... Náš poslední jarní den v Londýně byl o pohodě, reflexi, rekapitulaci a cestě zpátky na letiště. Smršť dojmů. zážitků a emocí. Mrkvový dort a půl litru amerikána nás srovnalo a připravilo nás na vstup zpátky do reality, kde lidi v Praze jdou i v těch 15 stupních do práce, na trávu si rozhodně nesedají a nesvlékají se, zamračeni. / Our last spring day in London was cool, full of reflection, and recap on our way back to the airport. Whirlwind impressions. experiences and emotions. Carrot cake and half a liter of americano leveled and prepared us for our return and the process of joining ourselves back to the reality - Prague. The real place, where people go in the 15 degrees to work, they definitely do not sit on the grass and they are not throwing their clothes away. |
@lex is...Revolutionist. Friend.Traveler. Dancer. Photographer. Gemini. Archives
June 2017
|