England is sort of accepting the fact that the weather in this season sucks. Everyone holds their tongues behind and suffers from the inside- at least that is what other´s people faces say. Weekends in London on the other hand are much fresher and real. Running through the streets and wandering around markets still gives you plenty of optimistic aspects, why is February good time to spend in London.
Anglie minulý víkend už nad počasím nos neohrnovala. Na všech obličejích bylo mrzuté akceptování faktu, že počasí v tomto období je na prd a nedá se nic dělat, doma se sedět nedá. Nikdo nic neříká a se zatnutými zuby jdou vstříc mlze a dešti. Víkendy v Londýně jsou ale mnohem víc osvěžující, než se zdají být. I když vám vítr tvoří účesy na hlavě ala paruka Lady Gaga. Pobíhání po tržištích a východním Londýně, celou situaci s počasím zlepšuje.
/ Byla jsem úplně vyklepaná z toho příšerného větru. Celý večer před odletem jsem nebyla schopna uvolnit mozek a nechat ho odpočívat alespoň 7 hodin vkuse. Vítr se dostal i do mezinárodních zpráv po celém světě-no a jasně, že v Anglii kvůli orkánu zemřel jeden člověk, byla jsem opravdu "ráda", že jsem letěla do Londýna následující den.
When you´re about to take off with the plane, my English teacher told me that it´s good to count to 30, when you feel very uncomfortable when the plane is unsticking the ground. Apparently after 30 seconds you might recognize if there is anything wrong with the plane in such an amount of time. And I was literally ready for the most horrific turbulences ever.
/ Když se má letadlo odlepit od země během startu, můj profesor angličtiny mi řekl, že nejlepší je počítat v tu chvíli do 30. Po 30 sekundách se prý pozná, pokud je s letadlem něco v nepořádku, nebo se počasí v tu chvíli projeví na manévrech letadla. Takže jsem byla v podstatě mentálně připravena na ty nejhorší turbulence...
/ Takže jsem vždy počítala do 10, pak do 20 a nakonec do 60. Dokud pilot nezhasne signál "připoutejte se". po napočítání do 60, vím, že to nebude zrovna jeden z příjemných letů. ALe tentokrát jsem napočítala do 15 a vše byla naprosto v pořádku. Byl to jeden z nejúžasnějších letů vůbec, také jsem po 3 letech cestování na 20 minut usnula- dámy a pánové- jo, EasyJet!!!
It was very late this time, when I arrived to Gatwick. I went from three different levels- one: South Terminal, Jon wasn´t there, two: North terminal: Jon wasn´t there. Had to text his flatmate- exhausted Jon was asleep and was rushing at 1pm to get me at Victoria station. Arrived to the Gatwick station, Jon wasn´t there and after there….here he was! I was hoping to make him stay in bed, thanks to my amaze, told him that I can get myself to his on my own- but he knows me to well, I can get lost even in our own house....
/ Když jsme přistáli na Gatwicku, bylo už opravdu pozdě, i když jsme neměli žádné zpoždění. Šla jsem skrz několik fází. Fází první: Jižní terminál a Jon nikde, přejela jsem na Severní temrinál, Jon nikde. Přijela jsem na stanici Victoria a Jon nikde. Napsala jsem jeho spolubydlícímu a ten mi ihned odpověděl . Jon spal. Chudinka, má toho v nové práci moc. Tak nic. Rozhodla jsem se dopravit k nim sama, ale to už ke mě Jon v panice přiběhl s omluvou, že mu nezvonil budík. Plácala jsem se po obličeji, že měl zůstat v posteli.
Weekend in London was cloudy, but bright in a mood. We hit it off with East London- bumped into many markets, breweries and fancy vintage stores (too expensive to be second hand…!!!). Vegetarian Pad Thai, gluten-free falafel, an oyster, a beer, carrots and hummous and popcorn- bit of everything, made the day.
/ Víkend v Londýně byl převážně oblačný a větrný, ale veselý v náladě. Vyjeli jsme si do východního Londýna, kde jsme narazili na několik tržišť (jídlo, pití, jídlo a předražené sekáče). Vegetariánské Pad Thai, bezlepkový falafel, jedna ústřice, brooklynské pivo a mrkve s hummousem a trochu popcornu- měli jsme za celý den od všeho trochu a ono je to opravdu vzácné se v Londýně najíst dosyta.
Walking around East London is literally like flipping through a colourful book-Shoreditch, Hoxton- if it´s not booze and food based, it definitely is fashion and art based. Don´t miss The Tap room- which is local brewery based on Berlin´s soul and spirit. It´s like a walking gallery- many compositions are surrounding you, when enter the Eastern district.
/ Procházky po východním Londýně je jako když otáčíte nedodělanými omalovánkami- čtvrti Shoreditch a Hoxton, pokud jste zde nenašli jídlo a pití, tak jste alespoň našli umění a módu. Rozhodně běžte okolo The Tap Room- super místní pivárna, která nese tělo, mysl a ducha Berlína. Celé toto okolí je jako procházka otevřenou galerií pod širým nebem. Několik vjemů, které vás obklopují vám vykroutí krk všemi směry.
/ Zašli jsme si také na rande do kina, abychom stihli Moonlight předtím, než bude kůl. Rozpočet filmu byl okamžitě lehce rozpoznatelný. Každá scéna byla plná detailů, vyšňořených konceptů, intenzivnosti, ale dlouhatanánské pomalosti. Byla jsem opravdu vděčná za kus takového umění, které otevírá koncept diskuze, diverzi společnosti, možnostem a bouráním stereotypů, nad kterými se diváci několikrát pozastaví. Moonlight na druhou stranu určitě není pro mě film, kterých bych chtěla vidět dvakrát za sebou. Jednou a stačilo. Mohu vám doopravdy odvyprávět každou scénu, která se ve filmu udála. Je to příběh plný lásky všech možností, tvarů a křivek, ale sbohem a šáteček.
/ Jon hrál v neděli fotbal ve Woolwichi- úplně na druhém konci Londýna, kde předtím také bydlel. Jediná informace, která se o tomto místě může zdát podstatná je ta, že tu předtím vyráběli děla, zbraně a teď je tam jedno z největších obchodních domů Tesco, co jsem kdy v životě viděla. Takže jsme neděli odstartovali fotbalovým zápasem a 15kilometrovým během. To nebyla úplně ta nejrozumnější věc na světě. Úplně splavená jsem samozřejmě ještě přes 40 minut ve větru čekala na Jona, než dohraje. Takže prosim Vás, až budete v podobné situaci- nikdy si nezpomeňte vzít VRSTVY NAVÍC, jinak skončíte s chřipkou a knedlíkem v krku, jako teď momentálně já.