Zavařili jsme si na nový velikonoční výlet. Po několika letech se spolu setkávají dvě data Velikonoc: křesťanské a pravoslavné. Toto setkání je jedinečné (a více zemí dohromady si může užívat společné dny volna). Toto výjimečné spojení, které sahá do našich československých kořenů, volalo po dobrodružné cestě na Ukrajinu. Svátky, které jsou pro Ukrajince důležitější, než Vánoce, tkví v dodržování tradic a rituálů, které oslavují návrat Ježíše zpět na zem. No a jelikož už české Velikonoce známe, hýždě máme prošvihané a naklepané, svou cestou na Ukrajinu jsme si dopřáli nefalšovaný folklór se vším všudy. Folklór, posypaný tvrdou východní realitou - všechno to zamícháme a necháme vstřebat po dobu tří dnů. V našem případě se jednalo o dojmy plné hořkosti, nostalgie po Československu, polité ladovskou malebností.
Čekání bylo úmorné. Lidé vystupovali z aut, bědovali, chodili si povídat s dalšími řidiči, vyměňovali si své dojmy z kolony a ukrajinsko-rumunsky spolu konverzovali. Je pravda, že si nás řidiči měřili pohledem, když jsme s mým přítelem z Británie šli na procházku kolem kolony aut a bavili jsme se spolu anglicky. Brit na maďarsko-ukrajinské hranici se zde zřejmě nevidí každý den. Každé z aut , co stálo před námi v koloně, mělo přeplněný kufr igelitkami českých obchodních řetězců a kartóny s českým pivem.
Na ukrajinské hranici hrála neuvěřitelná dezorganizace a nikdo nevěděl, kam má naše auto, poslat na celniční kontrolu. Nakonec jsme jednali trochu samostatně a modlili se, aby nás nezatkli již před vstupem na Ukrajinu. Vystoupili jsme z auta a na kontrolu pasů jsme šli pěšky a auto nechali stát tam, kde je. Celniční kontrola vypadala, že se dokonce stydí za to, že jsme čekali takovou dlouhou dobu (a při tom pro Ukrajince, kteří tuto cestu provozují daleko častěji, je pětihodinové čekání v koloně na hranice luxusem - průměrně taková kolona trvá asi 8 -14 hodin).
Východní džungle nás vpouštěla do své náruče přes silnice, které byly v naprosto tragickém stavu. Politická situace na Ukrajině se odrážela na stavu dálnic, po kterých jsme jeli až do Ťačeva. Korupce, která se stala životním normálem a standardem pro ukrajinskou kulturu. Uplácení už není něčím záporným, ale naopak je součástí jejich dennodenního živobytí. Bylo by zvláštní, kdyby se vám nepodařilo uplatit celniční kontrolu za provážení pár lahví vodky navíc.
Zakarpatská rus byla součástí Československa ještě před první světovou válkou. V nyní již ukrajinských městech jste mohli najít české úřady. Můj pra-pra dědeček v této oblasti pracoval jako soudce a babičky přítel se zde dokonce narodil. Naše rodinná láska k horám vede zkrátka až sem. Proto na vesnicích vždy potkáte někoho, kdo se s vámi naprosto plynule dorozumí a oznámí vám, že v Čechách pracoval buď on sám, nebo alespoň někdo z jeho rodiny.
S omlácenými žaludky z potrhaných silnic jsme nasávali vitálnost z horizontů, které jsme míjeli. Nemohli jsme se dočkat, až budeme na místě. Vesnice, kterými jsme se proskakovali blíž k Ťačevu, byly svou stavbou příbuzné těm naším, avšak byly barevněji “říznuté” a neopečovávané. Každý dům, který měl přední dvůr se nechával obrůstat pletivou z vinných hroznů. Na Ukrajině je víno velice oblíbené (hned po vodce), roste tu červená vinná réva, která je velice sladká a připomíná chuť lesního ovoce. Lidé své vypěstované víno na konci léta rádi prodávají v pet lahvích před svým domečkem na kraji silnice za asi 20 korun.
Koločava je také velice známým místem, kde se odehrával známý příběh o loupežníku Nikolajevu Šuhajovi, který se skrýval po lesích a v jeskyních podkarpatské rusi, aby nemusel do války. Zločinec a zároveň hrdina, který utíkal před “spravedlnosti” z této vesnice právě pocházel.
Zaparkovali jsme u kýčovitě růžové chalupy. Přivítala nás maminka Ljudmilky s otevřenou náručí, voněla sýrem a chlebem. Po dlouhé cestě jsme byli utahaní. Chalupa byla otevřená, s vysokými stropy, od koberce prosakovala studená zem a do každé místnosti pronikalo pozdní slunce. V každé místnosti byl alespoň jeden náboženský motiv, který symbolizoval Ježíše, nebo panenku Marii. V místnosti, kde jsme měli s přítelem přespávat, byly všude kolem nás flašky tvrdého alkoholu, které sloužily jako výzdoba vitrínek. Polovina z lahví pocházela od českých výrobců. Oplývající kýč ze všech dekorací byl k nepřehlédnutí a v záři blyštivého zlata, který zdobil každý kus nábytku jsme si nebyli s přítelem jisti, zda-li usneme.
Dnem nejpřísnějšího půstu na Ukrajině je právě Velký pátek, kdy lidé nic nejedí, dokud není vynesena „plaščanycja“ – rouška, na níž je zobrazeno Kristovo tělo v hrobě.Také ještě předtím, než jsme přijeli maminka Ljudmilky již měla připravený velikonoční chléb - paska (paska také mimochodem znamenají v překladu do češtiny “Velikonoce”). Paska se poté přidává do košíku s dalšími surovinami, které se v neděli odnesou do kostela posvětit.
Ukrajinci, kteří nežijí ve velkých městech patří mezi pověrčivé obyvatele. Cokoliv, co vám na hřbitově spadne na zem, musíte nechat ležet. Vše, co zůstává na hřbitově na zemi, patří okamžitě mrtvým a musí se nechat ležet tam, kde je. Místní rádi poslouchají mystické záhady, které se pronášejí z domu do domu: “Naše sousedka nám jednou vyprávěla o nešťastné zatáčce, kousek od Ťačeva, prý tam straší. Jela tam jednou dokonce národní ukrajinská televize, kde zatáčku natáčeli a pozorovali, co se tam děje. Desítky lidí tam už zemřelo a s auty se jim děje vždy něco zvláštního. Pokud tudy projíždí lidi kolem třetí hodiny ráno, prý vždy vidí bílou postavu holčičky uprostřed silnice, která s volantem u auta manipuluje”, vypráví sestra Ljudmilky.
Obyvatelé Podkarpatské rusi jsou velice citliví a rodinně založení jedinci, kteří současnou politickou situaci nesou špatně a jsou z ni nešťastni. “Minulý rok, přijeli do vesnice chlapi a ukázali na pár našich kluků, kteří měli jet bojovat do Kremlu, všem bylo maximálně 23”, vypráví řidič českého autobusu Vladimir.” Jeden z nich byl zastřelen, poslali ho do zóny, o které bylo jisté, že ji nemůže přežít. 15 kilometrů podél naší silnice byly vysázeny svíčky a u každé klečela každá rodina z vesnice na kolenou a modlili se za něj”, dodává a hází do sebe panákovou skleničku ukrajinské vodky.
Ráno jsme měli k snídani opět domácí super žlutá míchaná vajíčka, sýr od tety, šunku od maminčiny sestry a načatou bonboniéru. Improvizace chutí nás perfektně nastartovala na celý den a psychicky připravila na díry v silnici. “Ďakujem”, loučím se po zakarpatsku a nasedáme do auta.
Během naší cesty projíždíme kolem budov s rudou střechou. Vypadají vedle sebe jako opuštěná sídliště uprostřed polí a luk. Stavby vypadaly jako by byly součástí izolované komunity. Ljudmily sestra byla součástí tohoto projektu. Domy byly vystavěny teprve před rokem, kousek od centra města. Byly speciálně postaveny pro utečence, uprchlíky, co byli napadeni v Kremlu a nemohli tam již zůstat. Vláda tedy investovala do jejich výstavby tím, že jim zde zřídila úplně nové domovy a poskytla zázemí na druhé straně Ukrajiny.
S charitou je to na Ukrajině to avšak i přesto marné. Co se týká dětských domovů, nacházejí se v příšerném stavu. Asistenční služba funguje spíše jako dozorce nad domovem, o nikoho se nestarají. “Mají nedostatek zubních past a oblečení. V jednom z takových domovů vyrostl můj synovec Ivan, který je mentálně postižený a spolu s ním i jeho nejlepší kamarád, který je avšak úplně zdraví. Stará se tam o něj a moje rodina si ho oblíbila natolik, že ho adoptovala, jmenuje se Kolja. Kolja se se synovcem jsou jako bratři, dává na něj pozor.
Kolja vyrůstal bez rodičů a v jiném “zdravém” dětském domově pro něj nebylo místo. Teď je mu 24 a teprve před rokem ho má sestra naučila číst a psát. Jeho snem je se podívat do světa a vystudovat školu”, povídá Ljudmilka. Jeho jediná forma výplaty spočívá v péči o ovce, kozy a krávu, co mají v dětském domově a ze zvířat tak přežívají po celý rok. “Pokud by Kolja neměl žádnou rodinu, stal by se z něj bezdomovec, vláda by ho žádným způsobem nezajistila a automaticky by ho přesunula do domova důchodců. A co on by tam? Upil by se jedině tak k smrti…Díky tvému tátovi, Saško, děti dostávají teplé oblečení, hry, sladkosti a malé zubní pasty”, dodává Ljudmilky sestra.
Po shlédnutí pravoslavného kostela s kýčovitě modrou střechou, která svým leskem vydávala signály napříč městským horizontem, jsme se podívali na unavenou tržnici. Tržnice byla už z části sbalená, avšak byla neuvěřitelně fotogenickým místem, kde vše bylo naházené na hromadách, polozorozpadlé, uzívané a hladové.
Všichni Ukrajinci již celý měsíc drželi půst, aby neskončili v pekle a dostali požehnání (alkohol se nepočítá). Půst se pomalu blížil ke konci a nevrlost všech obyvatel byla zřejmá, proto jsem svým hektickým focením nechtěla zbytečně prodávající na tržišti dráždit. Místní průmysl jsem podpořila zakoupením bavlněného šátku do kostela, který si vezmu na sebe na velikonoční mši v sobotu ráno.
Večer nás čekali velké přípravy. Blížila se neděle a Ježíš má vstát z mrtvých. Večer připravujeme do proutěného košíku domácí máslo, které vypadá jako dekorace, pásku, sůl, domácí mozarellu, která ještě včera večer plavala v hrnci, vejce, ovoce a dezert. Do košíku patří ty suroviny, které jsou zaznamenány v Novém zákoně, kdy se Ježíš dostává zpět na zem. Košík se poté odnese ke kostelu, každá rodina má jeden a po mši čeká, až jej kněz posvětí palmou a svěcenou vodou. Skládání těchto surovin do košíku se stává zábavou pro celou rodinu ala “puzzle”. Systém skládání ingrediencí do košíku neexistuje, proto se nad košíkem debatuje celé hodiny. Nejedná se o soutěž, ale každá rodina si dává pečlivě záležet, aby jejich košík byl přeci jen o trochu krásnější, než ten sousedův.
Vesnický kostel nebyl tak kýčovitý jako ty, které jsme spatřili v Ťačevu. Z vnějšího vchodu měl umístěné velké repráky, které hlasitě vytrubovaly každou větu kněze, který již z plných plic začínal zpívat modlitby velikonoční mše. Obyvatelé vesničky, kteří se nemohli dočkat již zpívali s ním a každičký tón byl intenzivně slyšet do všech stran. Velikonoční mše byla v plném proudu již od 12 večer, kdy do kostela doputoval oheň z Jeruzaléma.
Kostel byl přeplněný k prasknutí! Bylo přesně 3:15 ráno a celá vesnice se pomalu šourala vstupními dveřmi kostela dovnitř, jako by je vůně kadidla pomalu lákala blíž k oltáři a pomalu je probouzela. V pravoslavném kostele jsou jasná pravidla rozmístění. Nemůžete tam jen tak vtrhnout, obvzlášť ne tak, jako já - nadšená, hlasitá, plná dojmů s kamerou na krku, zakopávající o stranu strakatého koberce.
Ženy stojí vlevo a vzadu od oltáře, muži mohou jít dopředu a stojí vpravo, od žen jsou odděleni a nevidí na ně. Postupně do kostela vcházely další rodiny. Ženy se stavily do abstraktních front, ze kterých jsem pochopila že vepředu stojí žena, která je nejmladší z rodiny a vzadu ta nejstarší.
Mše byla nekonečná, usměvná a dynamická. Tóny modliteb mi splývaly dohromady, veškerou ranní energii jsem se snažila investovat do porozumění textu. Můj přítel Jon stál vpředu u oltáře a ani necekl, pozorně poslouchal, nebo to alespoň perfektně hrál. Kostel byl zalitý zlatem, kadidlem a únavou. Stařenka, která u lavic prodávala dlouhé svíce usínala u dřevěné zpovědnice, dokonce i při velice hlasitém refrénu modlitby s sebou ani necukla. Jakmile k ní někdo přistoupil a požádal ji o svíčku, ihned se vzpamatovala a pohybovala se jako hračka na klíček.
Uplynuly dvě hodiny a já už neměla sílu na to vydržet na jednom místě, jinak bych v kostele usnula a to mi bylo opravdu trapné. Obvzlášť, když jsem měla na sobě džíny, věděla jsem, že tam nemám, co dělat. Všechny ženy přišly oblečené, jako kdyby šly do divadla, nebo na diskotéku. Staré bábušky měly na sobě klasické sukně, avšak mladší ženy byly odděny dokonce vyzývavě. Nebály se obléci do “šelmí kůže”, mini sukní a dvaceticentimetrových podpatků. Potkával se tu zajímavý kontrast s úctou a nevkusem, kterému jsem nechtěla rozumět, stejně tak jako bylo požívání alkoholu před kostelem.
Jakmile jsme se s Jonem dostali ven, chodili jsme okolo kostela, abychom se trochu zahřáli. Kolem se stavily všechny rodiny z vesnice a čekaly, až mše skončí. Postupně se každý člen v kostele střídal a chodil ven hlídat svůj košík. Bylo to opravdu dlouhé a zima se pomalu dostávala pod moji bundu až po kosti. Mráz jsem vstřebávala přes každičkou vrstvu oblečení navíc, kterou jsem si na sebe vzala. Konečně.
Kněz pomalu uchopil kus palmy (palma je jedna z hlavních symbolů Ukrajiny pro nedělní květnatý den), namočil ji v ledové vodě, ve které vymáchal asi pět železných krucifixů a pak už jen obcházel rodiny a stříkal na ně ledovou vodu. Ano, v -10 stupních, v 6 hodin ráno. Ještě, aby z toho Kristus nevstal, mě to probralo dokonale.
Po posvěcení se před kostelem strhla obrovská zácpa, jako v londýnském metru, v pondělí ráno, když jdou všichni do práce. Ke svému autu jsme se museli dotlačit košíkem vpřed a ten zase musel onášet muž. A jelikož je Jon velice ušlechtilý Angličan a do nikoho nestrká a nikam se netlačí, k autu jsme se dostali jako poslední z rodin. Můj žaludek úpěl, aniž bych půst držela a těšila jsem se na celý obsah košíku.
Vrátili jsme se zpátky do domu, kde se hodovalo. Celý stůl byl obsypán jídlem: karbanátky, paska, vejce, šunka. Ale ještě předtím, než jste se mohli do “brunche” pustit, nastal čas na přípitek vodkou. Žaludek mi vzápětí udělal kotrmelec a ihned jsem bílý toxín musela obšťasnit soustem pásky. Asi kolem desáté jsme s hostinou skončili. Můj žaludek byl stažený vodkou, takže jsem neměla šanci se ani přejíst tak, jak mě všichni před ukrajinským způsobem stravování upozorňovali. Vrátili jsme se zpátky do postele.
V záři falešně pozlacených dekorací se nám v našem pokoji podařilo spát až do jedné hodiny odpoledne. Jon ještě spal a já potřebovala trochu ze sebe posvěcený košík setřást ranním během. Za každým domem se táhla zahrada a za nimi stezky, posypané štěrkem, aby na ně mohly vjet koňské převozy. Ten jsem neměla, avšak měla jsem tenisky a mikinu na běhání. Vzduch byl naplněný pohodou a leností, celá vesnice ještě spala, ani lístek se nepohnul. S každým pohybem se mi prokrvovaly zmrzlé končetiny od stání v mrazivém kostele. Pohled na hory byl úchvatný, chvílemi jste měli pocit, že svištíte napříč Švýcarskou přírodou.
„Christos voskrese”, pozdravím ženy v domácnosti, které se chystaly na oslavu narozenin jejich nejstarší sestry.
“Na facebooku má dorazit asi 122 hostů s dětmi, řekla maminka sester.” -”No to potěš”, řekla jsem se smíchem a přidala se k přípravám na oslavu.
Opět jsem svoji výbavu oblečením podcenila. Na oslavě všichni vypadali, jako by přišli na svatbu, nebo na kolaudaci prezidenta. Muži měli sako, ženy konzervativní šaty ala sekretářka. V džínech a bílém tričku jsem si sedla do kouta modlila se, abych byla lehce přehlédnutelná. Nevyšlo to. Uprostřed veselí a radostí mě a mého přítele vyzvala Ljudmilky nejstarší sestra k proslovu. Au.
V tváři jsem si vyvolala výraz politické aktivistky a spustila jsem v české slovenštině, říznuté ruštinou (co jsme zaslechla u nás na škole): “Jsme neuvěřitelně moc poctěni, že tu můžeme být s vámi a uctít vaši kulturu v tak významný den. Jon pokračoval v angličtině, kterou jsem poté překládala:”Procestovali jsme toho spousty a jako trampové naší generace, musíme přiznat, že Ukrajina je zemí, kde se cítíme nejlépe, doma, v pohodě a bezpečí a to díky vám všem.” Sklidili jsme potlesk a již mírně přiopilým citlivkám se po koutcích zaleskly oči.
A pak už se jen pilo, jedlo, pilo a jedlo. Na ukrajinské tabuli se objevili holúbci (šťouchané brambory se zeleninou obalené v listu kapusty), dort, vodka, koňak, šampáňo, tatarák z lososa, sekaná, řízky...Jon se na mě podíval jediným pohledem, který to vše krásně vystihl: “Ovewhelming”, a vrátil se k pojídání šašliků (druh kebabu, skládající se z kousků vepřového masa a cibule).
Psychicky jsme se připravovali na naši jízdu autem zpět do Prahy. Ljudmilka byla navštívit své kamarádky a sestřenice. My jsme se šli projít s přítelem k řece, nasát ještě trochu té ukrajinské krajiny. Narazili jsme na obrovskou skládku odpadků a harampádí, které pustošily celý břeh řeky. Zápach byl nesnesitelný. Na skládce ležel nábytek, zbytky jídla, rozbitá umyvadla, hnojivo i oblečení. Kolem poletovaly vrány a hbitě okusávaly vyhozené zbytky z nedělního hodování.
Po provětrání jsme se vrátili zpět do růžového obydlí, které se stalo naším novým domovem. Do nosu nás okamžitě praštila vůně (po objevení skládky plné odpadků nám vonělo opravdu vše). Ljudmilky mladší sestra vařila na venkovní plotně k obědu “bograč”. Bograč je podkarpatskou specialitou, díky které se po celé Ukrajině pořádají i festivaly. Guláš se zeleninou, hovězím a zelím, který pochází původně z Maďarska, s rumunskou klobásou a ukrajinským receptem. Vonělo to náramně. Bograč se připravuje zásadně venku, aby dým, který vychází z obrovského hrnce nezaplavil celou kuchyni i dům (a nespustil požární poplach).
Na oběd přišla celá rodina, kterou jsme již znali z oslavy narozenin. Poslední rozlučkový oběd a podávaly se opět kromě bograče holúbci, a celá tabule se znovu opakovala nanovo. S pitím vodky musíte být opravdu opatrní. Dolévá se vždy, když máte vypito. Ukrajinci ji nepijí “na ex”, ale upíjí a postupně se pak dolévá. Rychlost je opravdu nebezpečná, takže každé zapití je třeba zajíst jakýmkoliv soustem. Každý třetí přípitek je zásadně za všechny ženy. Na posledním obědě se pilo za demokracii, mír, štěstí a lásku (po přípitku za ženy, samozřejmě).
S úderem šesté jsme se začali loučit s celou rodinou. Alespoň 12 lidí stálo před růžovým stavením a přáli nám šťastnou cestu a mávali. Kousek jsem tu ze sebe nechala a moc bych si přála, že se nikdy nepřestanu vracet. Vyjeli jsme směr maďarské hranice. Byli jsme u nich kolem sedmé hodiny večer a vše šlo jako po másle.
Dojeli jsme v pořádku, ještě jsme se stihli na hodinku doma vyspat, já mohla dorazit v deset hodin dopoledne do školy, plná dojmů. Vše se jevilo jako sen, plný mlhy, na který nikdy nezapomenu.
Moje vnímání Ukrajinců, žijících v Čechách se kompletně změnilo a nabralo jiné obrátky. Snažím se porozumět jejich situaci, ve které se nachází a jak se snaží ji zlepšit, či jak zůstávají pragmatičtí.
Otázkou je, co my Češi můžeme udělat pro to, abychom nepodléhali předsudkům vůči jakékoliv zemi, která se v naší kultuře pohybuje a neutváří si předsudky o nás, které poté filtrují zpět po jejich návratu domů. A na to, že jsme kulturně a historicky propojeni, by byla velká škoda na sebe zanevřít, protože Ukrajinci patří mezi jedny z nejpřívětivějších lidí, se kterými jsme měli šanci sdílet jejich nejposvátnější svátky celého roku.