Ocenit "vůni" času už nikdo z mé generace úplně neumí. Zkrátka nad tím nepřemýšlí, proč by měl. Ta výjimečná chvíle "teď" je obalena do budoucnosti. Teď měníme automaticky na zítra. Křeč, napětí, stres, dynamika, impulzivita. Tohle vše je hořkosladká chuť toho, když se nezastavíte a neucítíte řepku olejnou růst za vaším pravým ramenem.
Už i ten zvuk aut je pro nás náhrada za "teď" šumění moře, za nynější šum a skřípání lesa. Zvuk aut se nám z budoucnosti obrátil v nyní a já v něm nacházím klid. Je mi smutno. Nostalgicky se toužím vrátit a vnímat to "teď" kdysi, když jsem tu příležitost měla- kdykoliv jsem tu možnost měla a obětovala jí jen pár sekund, ne alespoň minut.
Toužím se odpojit, vyřadit, zneutralizovat a tančit. Ale zítřek mi to nedovolí. Nám všem to nedovolí, protože se několikrát v "teď" k zítřku vracíme.