Film a video jsou nedílnou mediální inspirací naší generace. Mají svá pravidla a každý režisér je boří pokaždé trochu jinak. V pražské Filmové Akademii Múzických Umění tato pravidla také zbořil profesionální tanečník vietnamského původu Duc Viet Duong, tedy Dušan. Jeho úhel pohledu nezaujal pouze filmové profesory, ale i obyčejné mladé lidi, sledující video- servery. Toto širší publikum mělo možnost shlédnout Ducovým okem kamery, jeho vášeň, život a názory, které se nejen odráží na kulturní vykořeněnosti. Ve studovně Cafedu na Muzeu, jsem zjišťovala proč.
Duc: „Hele já jsem takovej docela specifickej, nejsem úplně „famák“.Já se úplně nezapletl do toho jejich světa, systému…Já třeba koukám na americký filmy. Rád se dívám na oficiální výběr určitýho festivalu, třeba z Cannes, nebo ty, co byli nominovaný na Oscara. Úplně se taky nesnažím vyvarovat mainstreamu, občas narazíš i na dobrý věci. Mám hrozně rád třeba i severskou kinematografii.“
Ta je někdy docela hardcore…
Duc: „ Mám hrozně rád v tomhle třeba Triera. Je hodně kontroverzní a přitom realista. Rád koukám prostě na jeho porno (směje se).“
To je fakt, 50 Odstínů čehosi, se stejně nejspíš nevyrovná Trierově Nymfomance…
Duc: „No Nymfomanka není třeba jenom ukazování sprosťáren, on se opravdu snaží jít tý ženský do hlavy, ukazuje její úděl. Jak se ta ženská asi cejtí v tý společnosti. Protože když se řekne Nymfomanka, tak je to hrozná sranda, že pořád pr*á, ale když se podíváš na tu druhou stránku, jak ztratí dítě….má to svůj smysl.“ U toho filmu koukám třeba na ten scénář a jeho příběh.“
Trier je třeba ale zase úplně něco jiného, když si říkal, že máš rád americké filmy.
Duc: „Hele Trier se vždycky zfetuje a natočí film. Potřebuje se povznést, líbí se mi na něm, že není čistě artovej, ale dělá to zároveň i pro ty lidi. Pak máš umělce, co točí jen pro sebe a pro svoje kámoše. A tohle mě třeba moc nebere. Takový to nesrozumitelný plácání –artcore art, zbytečná onanie.Jen pro vyvolený.“
Duc: „Myslim, že to je dost nefér. Trochu i namyšlený: „Můj film pochopí jen hrstka lidí, tys ho nepochopil, máš smůlu.“
Není to přebytečná touha po alternativnosti? Jako: „respektuj mě, protože mě nechápeš?“
Duc: „Některí lidi to takhle mají. Někteří se snaží být přebytečně hluboký, když příběh jde odvyprávět mnohem efektivněji. V dnešní době si někteří na to třeba jen hrajou a na těch filmech je to potom hodně vidět- jestli si hraješ na umělce, nebo jestli je to opravdu ten kus tebe, který to sděluje. Mě třeba baví i filmy typu „Gone girl“ (Zmizelá, pozn.au.), seriály….Přijde mi, že když zůstanu v Česku tak to moc v životě pak nedotáhnu.“
Takže plánuješ odjet?
Duc: „Jo, chci odjet…Koukal jsem se po školách- první byla Anglie, protože tam mají top filmařskou školu. Školný tady stojí 11 tisíc liber na rok. Tak to asi ne, no…A další škola je v Dánsku, na který se právě učil i Trier a ta je zadarmo. Jen problém je, že se asi budu muset naučit dánsky. Ale když budu chtít, tak to třeba půjde…se štábem se musím něják domluvit, ale spolíhám na to, že Dánové mají naprosto perfektní angličtinu. Máš tam super zázemí a na konci studia natočíš film, a vysílá se pak na celostátní televizi. Je to výzva…Cítím, že to je uplně uplně novej pohled, co mě posune dál a nakopne mě to jinam. Chtěl bych se naučit vidět věci jinak, než vidím teď. Přijde mi, že ve svý vlastní tvorbě jsem pořád ještě černobílej. Potřebuju se trochu zobjektivizovat.“
Černobíle, myslíš jako, že neukazuješ dost?
Duc: „No, furt mám na věci pořád ten jeden pohled, kterej je starej třeba už tři roky. Je to opakující se téma vykořeněnosti a střety mezi kulturama. Jestli to chceš dotáhnout daleko, musíš hledat ty témata celej život, abys furt neříkal jedno a to samý.“
No, je to docela extrém, když si představíš tu vlastní mapičku a začínáš ve Vietnamu, pokračuješ v Chebu, z Chebu do Prahy a pak to Dánsko…
Duc: „No, je to zatím přesně takový plán, kterej bych si chtěl sám splnit. Neříkám, že třeba do roka, ale tak do tří let. Nejlepší filmaři jsou stejně ty nejstarší. Mají ty zkušenosti, mají právě ta témata a vědí, jak to chodí ve světě.“
Jaký film z poslední doby tě nejvíc oslovil? Když vyjdeš z kina a ten film tě nechává dívat se „do blba“…
Duc: „Přesně takovejhle pocit jsem měl u Interstellaru. Právě, že ten Nolan byl úplně super, co mimochodem učí právě i na tý škole. Po Interstellaru jsem se cítil úplně malinkej. Řekneš si, že máš svoje problémy, který jsou největší na světě a ten Interstellar mě donutil přemýšlet globálně. Že si řekneš, „tyjo já jsem úplný hovno na tý planetě, a ta zeměkoule je ještě větší hovno v celym vesmíru. A najednou ti příjde, že tvůj život ani nemá smysl. Lidi umřou a pak co…ta planeta tady bude pořád dál.Po tomhle filmu jsem třeba hodinu nemluvil.“
Ty máš zaměření nejenom na režii, ale i kameru. Myslíš, že se ty úhly pohledu dají identifikovat a rozeznat od sebe? Dokážeš odhadnout to, co tím záběrem chtěl režisér říct?
Duc: „Existují na to pravidla, když tam máš nějakou kompozici, nájezd, zvyklý oko už ví, co ten člověk ví a nabízí, co tím myslí. Je fajn tohle třeba ukázat člověku, který to nezná, pustíš mu nějakou sekvenci a zeptáš se ho, jaký z toho měl pocit. Ta kamera v tomhle má smysl. Ale pokud to jsou jen střídající se obrázky, ten smysl to pak postrádá a neslepují emoce do sebe. Snažim se přemýšlet o celkovym obraze v kompozici.“
Porušuješ rád právě ta pravidla kompozice? Nebojíš se toho?
Duc: „Když se snažim bejt osobitej, rád střídám ostřejší úhly. Líbí se mi, když kameraman má koule a nebojí se neostrosti, rychlých zoomů…ale musí to sedět s obsahem scény a atmosférou. Snažim se o tom přemýšlet a zkoušet to. Když se koukám na film, nepřemýšlim u toho. Vypnu. Vnímám film, jako celek. Nesnažim se být analyzátorem a nepracuju. Chci si to užít. Po druhý to pak už třeba analyzuju. U toho mám problém, že se na film nevydržim dívat víckrát, než jednou. Nesnažim se vyhledávat chyby, ale pozoruju ty postupy autora, který to takhle vypustí. Jsem hodně příběhově založenej. Famáci by mě totiž za to zjebali, protože film není přece jenom o tom příběhu, ale i o tom jakej pocit ten film celkově má. Ale jakmile znám už ten příběh, tak mě to nebaví. Film taky není jen a pouze o příběhu, ale o tom prožitku a tomu rozumim a i když znáš konec příběhu, neměl by ti zabránit v tom to prožít znova.Můj problém je, že už to neumim znova prožít.“
Duc: „Když něco řeknu, může to znít zapškle. Teď jsem se tam hlásil znovu na režii a u přijímaček jsme se uplně nedohodli, protože jsem jim říkal, že mě nebaví artový filmy. A to s jim asi nelíbilo…a zkrátka jsem dospěl k názoru, že FAMU není pro mě. Berou to víc akademicky, rádi to zkoumaj. Potřebujou znát každýho režiséra, každej jeho styl, téma…Asi nejsem ten správnej akademik. FAMU je hrozně dobrá v něčem, ale pro moji tvorbu není zas tolik důležitá. Ani by mě nebavili ty učitelé, přijde mi to v mlze-nerozumim tomu a ani tomu nechci rozumět. Potřebuju lidi, ke kterým můžu vzhlížet. Na přijímačkách seděli určitě lidi, který byli dobrý ve svým oboru, ale neměl jsem k nim ten přirozenej respekt a to je pro studium hrozně důležitý. FAMU k určitym věcem přistupuje fakt dobře, ale bojí se těch vlivů a mainstreamu. Když si vemeš Písek, to je čistý mainstream a čistá komerce. Písek je oproti FAMU úplně něco jinýho-protipól. FAMU je artový a záleží na tématu, mají rádi pomalí filmy o atmosféře. Myslim si, že to není divácký. Jsou tam dobří kameramani, to jo.“
Když jde ale Čech do kina a jde na Babovřesky, nemělo by to být právě to, čeho by se FAMU měla zbavovat (i když Zdeněk Troška studoval na FAMU)?
Duc: „Když je v kinech naprosto výjimečný a skvělý film, lidi na to nechoděj a naopak. Takovýhle lidi si zkrátka jdou dokina odpočinout, to mám taky rád. Nechtějí přemýšlet o tématu, o problémech…Vem si Mádla. Odletěl do New Yorku, udělal si tam roční kurz, přiletěl se scénářem a natočil film. Nepotřeboval žádnou školu, nic. A pak si vem vystudovaný famáky, který do mrtě studujou bakaláře, natočej film, celovečerák a hraje se jenom na festivalech. Objede to festivaly, v Česku se to ani pořádný distribuce nedostane, a je to škoda. FAMU by měla chtít, aby ty filmy byly výdělečný. Musíš automaticky přemýšlet o businessu, naleješ do toho nějaký peníze, ve který doufáš, že se ti vrátěj. Aby ten systém mohl fungovat už musíš automaticky přemýšlet jako businessman. Když třeba natočim film o vietnamci v Čechách, vim,že to budu chtít pustit tady i ve Vietnamu a už máš vizi.Možná by se to chytilo i v okolních státech, kde ty vietnamský imigranti jsou a tim pádem už to bude zajímavý.“
Na druhou stranu, kdyže vrátím k té české tvorbě, přijde mi ta práce naprosto kontrastní, oproti tomu, co po studentech FAMU chce- na tu praxi mám dojem, že tě příliš nepřipraví…
Duc: „ Oni to spíš berou jako cvičení. Ale to už jsou právě spíš až magistři. Třeba byla jsi teď někde na nějakým absolvoventskym filmu? Protože mi přijde, že jsou kvalitativně fakt super, je to úplně něco jinýho, než Babovřesky. Ty filmy uživí jen ta nová artová distribuce, což jsou ty filmoví fesťáky. Autor se alespoň projede po světě, ale v domovský zemi se o tom filmu skoro nic moc neví.
Chtěl bys Ty, s tím něco udělat?
Duc: “Já bych chtěl natočit film, který půjde do klasický filmový distribuce, pak na Oskary a čus (směje se). Ta festivalová distribuce je alespoň hezká v tom, že tě tam začnou uznávat a sjížděj se tam lidi, který o tom mají zájem a ten film je baví. Třeba mě štve, že mezi lidma nenápadně propluje výtečněj snímek Mami! A oni stejně radši půjdou na 50 Odstínů-to je jako mekáč. Dáš si číze u mekáče nebo pořádnej homemade hanbáč od mámy? Je to prostě fast food. Jsouto dva světy a já se spíš pohybuju v tom „homemade“, tak se v tom druhym moc ani ani nepohybuju, pokud to není Iron Man.
„ Není to taky tim, že je naše společnost plná lenochů, kteří se bojí přemýšlet právě u takových snímků, jako je Mami! A je pro ně lepší si zajít na ty jednoduchý Babovřesky?
Duc: „Já věřim, že ty fesťáky a dokumenty jsou zase na vzestupu. A lidi na ty fesťáky choděj a vzdělávaj se. Nemyslim, že to je tim, že jsem tim tak obklopenej, že bych toho měl vnímat víc. Ale v Cine Starujsem nebyl třeba přes půl roku. To máš jak se zdravou výživou. Teď letěj ty hipsterský sračky a do Mekáče chodí taky hodně lidí, ale objevil se novej konkurent a zaplnil ten trh. Automatický pravidlo poptávky a nabídky. A kdo má rád mekáč, stejně tam bude chodit. Teď všichni maj u sebe ajfoun, a natáčí skvěle. Za půl roku půjdeš do kavárny a všichni budou střihači a režisérové. To jsem už viděl snad na nějakým britskym kanálu, že byla už jenom reportérka se selfie tyčí. Kameramani umřou. Kvalita zmizí, nebude to o technice, ale o nápadu, vkusu a naslouchání a předání toho důležitýho. To je to nebezpečí. Každej si bude myslet, jak je hrozně dobrej. Já už to vidim teď na těch reklamách na internetu. Nabízej tvorbu reklamy klidně za 5000,-. Nebezpečí je, že tu bude víc autorů, než diváků a lidi zapomenou na tu podstatu. Foťák si už koupí každej, já taky natočil film na foťák."
ZDROJ OBRÁZKŮ: Facebook archiv