Přes rok si nesáhnout na peníze, domovem se stává celý svět, nic zbytečného nevyhazujete a to, co je zbytečné předáte někomu, pro koho je to nezbytné. Život bez státních omezení, bez nálepkování, střechy nad hlavou, bez starostí v komunitách, kde vám rozumí a pravidla máte svá. O freeganství, skvottingu a antihipsterské anarchii.
“Poprví jsem odjel, když mi bylo asi 16. Jeli jsme stopem do Francie s kámoškou. To byl první velký zážitek, kde sem se mohl pořádně rozkoukat. Předtim jsem neznal nic jinýho, než bydlet u mámy a chodit do školy. A už to, že jsme neměli žádný peníze, spali jsme různě po skvotech a do toho spontánní stopování, to mě nadchlo.”
Šlo o spontánní nápad, nebo určitý důvod, že tě tu něco spíš štvalo?
“Ta doba se mění. Během toho času, co tu jsem, si uvědomuju jak moc nechci být na jednom místě a myslim, že ani nikdy nebudu.Nemám takovou potřebu se stabilizovat a chci, abych byl mobilní.”
Jaká cesta tě posunula dál?
“Ono jich bylo spoustu. Po tom, co jsem dodělal gympl, tak jsem se odstěhoval na Miladu, což byl oskvotovanej barák, kde jsem bydlel asi dva roky a když ji vyklidili, tak jsem se přestěhoval do Barcelony. Pak odtamtud jsem jel do Dánska, vydělal si tam peníze, vrátil se, koupil auto a pak další dva roky jsem bydlel v dodávce, ve který se pohybuju v podstatě doteď.”
Co Dánsko a tvůj vztah ke Kristiánii?
“To je ta nejvíc profláklá turistická atrakce, v porovnání s tím, kde já se pohybuju. Bylo to oskvotovaný už od 70. let a od začátku tam žili hipíci, kteří z toho udělali autonomní zónu v bejvalých kasárnách. Je to tam obrovský. Takových míst je třeba spousta a jsou daleko zajímavější, než ta Kristiánie. Ale na druhou stranu, je největší, bydlí tam asi 1500 lidí, kde mají vlastní infrastrukturu. Je to pár let zpátky, co tu oblast odkoupili, ještě předtím, co to byli vojenský kasárny v Kodani. To, co se stane s komunitou, která byla nějákým způsobem hodně radikální a zajímavá, tak po padesáti letech ulítli na drogách a začínají si tam zvát turisty. Prodávaj jim tam “čmuky”, který vyráběj po domácku. Teď je to v každym turistickym průvodci, ať se tam lidi choděj dívat. Je tam dokonce hlavní turistická promenáda, kde se prodává hulení na stolech. Mají tam systém, což je zajímavý, když jsem tam byl- bylo to během demonstrací, co se tam sjeli všeljaký ministři, aby prodiskutovali limity znečištění. Proti tomuhle tam byly právě environmentální akce, kdy ta hnutí tam organizovala demonstrace, kde by se tyhle věci řešily do hloubky. A během tohodle byla v Kristiánii další akce, kde se dokonce zapalovaly i policejní auta a po nějáký době tam dokonce policie pálila slznej plyn přímo do Kristiánie. Zajímavý bylo, že lidi, co tam prodávaj hulení a většinou jsou z nějákýho gangu, dělají si navzájem různý zla. A když přijdou do Kristiánie policajti, tak tam mají podzemní vláčky, oni to všechno hodí do kanálu a pošle se to rovnou pod zem.”
To jsi přímo viděl?
“Jojo. Ale jinak do Dánska jsem jezdil převážně pracovat. Za krátkej čas si tam člověk vydělá hodně peněz. A pak jsou další země, kde se dá dlouho za ty peníze žít. První rok jsem tam chodil trhat jahody. Bylo to fajn, každej se tam nějak dopravil a bylo nás tam třeba osmdesát. Každý byl odjinud. Pracovalo se šest hodin denně-od 6 do 12. Bylo to na malým ostrově, takže pět minut na kole a byla jsi hned na pláži. Tam jsem si právě vydělal na tuhle dodávku. Z trhání jahod za dva měsíce.”
Na kolik vyšla ta dodávka?
“Kupoval jsem ji v Čechách za devadesát (tisíc).Kupoval jsem jí s tím, že v ní chci bydlet. Předtim sem bydlel na Miladě, pak v Barceloně a nechtěl jsem platit nájem. Nechtěl jsem být na jednom místě, takže tohle bylo ideální řešení. Máš ten domov a můžeš si skladovat ty svoje vlastní krámy, který najdeš. Můžeš tu spát, vařit, vozit svoje kamarády. Dá ti to hrozně moc možností.”
Jaký je rozdíl mezi španělskýma a českýma skvotama?
“Ve Španělsku je tam větší tradice, je jich tam víc. Je to úplně jiný prostředí. V Čechách to bylo od 90. let, kdy to byl spíše jeden až tři skvoty. Teď je třeba vlna, kdy se toho hrozně moc děje. Jak se obsadila teď ta Klinika, je to velký téma ve společnosti. V době, kdy jsme bydleli na Miladě, tak se o nás nikdo nezajímal, dělali jsme si svoje. Nestáli jsme o žádnou pozornost. Teď se toho hrozně profláklo. Teď v tom Španělsku, v Barceloně se říkalo, že tam je asi 400-500 skvotů. Každý týden tam vychází “Infouzurpa”, kde je kompletní program všech těch skvotů po celý Barceloně. Vidíš tam, co všechno se děje za přednášky, galerie, divadla, koncerty…”
Nechybí to i tady u nás?
“Jojo, chybí. O něco se snažíme pořád. Já už jsem sice trochu mimo tohle dění, jak cestuju, ale snažíme se o to.”
Jak bys popsal svojí dodávku?
“Vzal jsem ji s sebou i na Saharu. Maroko si sice myslí, že je to část Maroka, ale není to tak, není to uznaný. Mám tu kuchyňku...V zadní části je nákladovej prostor, tam mám kanystry na olej, jídlo...Postel je nahoře u stropu a pak se jedna dá udělat ještě ze sedaček. A pod sebou mám 8 litrů vody. Je tu vyklápěcí umyvadlo, ale je na tom spousty práce. Musím udělat novou podlahu, všechno dát úplně pryč. Musím udělat novou izolaci, nový lino. Chtěl jsem jí prodat v Africe, ale nepodařilo se mi to prodat asi z emočních důvodů.”
Většina lidí v České Republice, když se řekne “skvot”, tak si představí bezdomovce…
“To je takhle všude. Všude se to stýká s represema a ponálepkovaný společnosti a mají vůči tomu všeljaký předsudky.Máš různý skvoty, ve kterých jsou drogy,punkový skvoty, cikánský skvoty….Skvotting zarámuje všechno, co se vejde do jednoho baráku, který nikdo nepoužívá. Ty nejviditelnější jsou smečky psů a hromada divně vypadajících lidí.”
Jak se žije mezi hromadou divně vypadajících lidí?
“No, záleží...nepovídám si s feťákama, který by si během rozhovoru se mnou píchli. Nechci žít na místech, kde se berou tvrdý drogy. Je to prostředí, který mi nic nedává. Takoví lidi jsou pasivní,líní a nežijou ničím jiným. Vždycky se snažím vyhledávat spíš ty alternativní prostředí, kde jsou ty lidi zodpovědný, chovaj se k sobě hezky, vytvářejí komunity a snaží se v nich fungovat jinak, než společnost, co je okolo. Ne destruktivním způsobem vůči jim ostatním. V tý Miladě byl prostě třikrát týdně mejdan a mělo to daleko od obrázku z ideálního prostředí. Tím, jak jsem starší, tím víc hledám kolektivy, se kterýma sdílím důležitý hodnoty a pak se v tom žije skvěle. Žiješ v komunitě kamarádů, který jsou na tom podobně, mají za sebou období, že když se odstěhujou od rodičů, tak si sotva po sobě umejou talíř.Je to o tom jakej kolektiv najdeš a hledáš, nebo jaký vytvoříš, v ideálním případě.”
Jak vypadá ideální kolektiv?
“Pro každýho je to jiný. Než jsem odjell na cestu do Maroka, byla jsem dva roky v Praze. To jsme neskvotovali, pronajímali jsme levně nebytový prostor na Žižkově. Ze začátku jsme neměli rozdělený prostor, co je čí, každej ten prostor mohl využít ja chtěl a jak potřeboval. Všichni jsme to měli dohromady Jen každý pokoj měl svojí určitou funkci. Když potřebuješ soukromí, jdeš třeba do toho pokoje. Pak máš třeba i místnost, kde lidi předtim než usnou a předtim se koukaj na film, můžou tam rovnou vytuhnout a nepotřebuješ k tomu svůj pokoj. Postupně se to víc individualizovalo, rozdělily se pokoje, protože nám z toho hrabalo, bylo nás moc pohromadě. V tu chvíli to někdy byl pro mě ideální kolektiv, protože jsme měli vyřešený všechny podstatný hodnoty a to, na čem jsme se dohodli, to platilo a shodli jsme se. Dělali jsme spoustu aktivit navíc. Čtyřikrát týdně jsme měli otevřeno pro veřejnost, kdy jsme pořádali třeba veganský večeře, pro kohokoliv, kdo přišel. Měli jsme bistro, promítání, fungovala tam anarchistická knihovna,freeshop….Kdokoliv tam mohl něco přinést, něco si odnést, třeba oblečení. Pořád to existuje, jmenuje se to SALE. Teď si myslím, že většina těch aktivit se přesunula na tu Kliniku, která je teď oskvotovaná a kolem který bylo hrozný halo a na Sale chodí hrozně málo lidí. Ve všech těchle prostorách to je na vlny. To bylo i na Miladě, všichni, co tam poprví přišli, tak to bylo hrozně “woow”, každý den jsme pořád něco kutili a každý den byla diskuze, party, koncert- hrozně moc se toho stíhalo dělat. A pak se v tomhle rytmu lidi brzo unavěj, pak postupně odpadaj.”
Můžeš přiblížit tu aféru, která se stala na Miladě, ohledně žalob?
“Bylo to komplikovaný. Ona byla asi 11 let obsazená. Vydrželo to díky tomu, že to byla specifická právní situace, že ten barák měl být zbouranej před dvaceti lety, vyškrtli ho z katastru a oficiálně neexistoval. První lidi, co to tam obydleli, tak se soudili, že to byl neoprávněný zásah do obydleného prostoru a samozřejmě, že ten soud vyhráli, protože nemůžeš neoprávněně zasahovat do prostoru, který už dávno neexistuje. Pozemek patřil státu a spravoval to Ústav pro vzdělávání, menší instituce pod ministerstvem školství-a ty se snažili nás odtamtud vyhodit, aby se budova opět dostala zpět do katastru. V tu chvíli, kdy se jim to podařilo dostat nazpět do katastru, o patnáct minut později nám bušilo na dveře náckovský komando. Začali se tam dobejvat rozbruskama, pak přijeli policajti, který je chránili jen v podstatě před těma lidma, který nám tam přišli na pomoc. Krásná státní kooperace. Potom bylo spoustu akcí a demonstrací. Teď se ale hrozně změnilo to postavení té společnosti. Předtím, když to byla Milada, tak nadávali do smažek a ať jdou pryč a nejlépe,že by nás postříleli a teď si ty lidi spíše začínají uvědomovat, že je tu asi opravdu problém prázdných domů, a že neexistuje žádná povinnost, jak nakládat se svým majetkem. Máš barák ve kterym si byl celej život a klidně přijedou policajti a vyhoděj tě a ty majitelé nic neřeknou. Je to taky z toho důvodu, že v těch barácích děláme aktivity, který oni neuznávaj a do společnosti se jim to nehodí, ani do státní organizace. S jejich logikou je to naprosto pochopitelný. Jsem rád, že si to lidi konečně uvědomili, že jsou to i baráky plný normálních lidí. Je fakt, že si nás lidi začínají všímat, stavěj se za nás takoví, o kterých bychom si to nikdy nemysleli a je o to větší zájem. Díky nim umíme víc komunikovat a ospravedlňovat se navenek.”
Jak to bude v budoucnu?
“Teď to může být jedna z (hipsterských) vln, který postupně opadnou a nebude se tu dít zase vůbec nic, nebo se to rozjede víc, víc lidí začne obsazovat baráky, začne zpochybňovat legitimitu soukromýho vlastnictví. Lidi by se mohli víc do toho pouštět.”
Kdyby se to vystupňovalo ještě víc, zůstal bys tady?
“Já se chci vrátit. Budu tu přes léto na turné. A na podzim budu zase odjíždět a budu zase pryč rok nebo dva. Pak bych se zase rád do toho vrátil. Přemýšlel sem už o tom, jaký věci se tady dějou v Maroku, tak mě to docelo mrzelo, že jsem u toho přímo nebyl, když jsem na něčem osm let pracoval.Právě když ta vlna zase opadne tak věřim, že to bude zase potřeba tady být.”