Další produktivní týden, ve kterém hrála roli opět administrativa, paranoia, hodina plná ZOO. Nekonečné čekání na naplánovaný víkendový výlet, který málem nebyl vůbec dobrý nápad uskutečňovat.
Mám nové předměty- "Jak pracovat s různorodostí", kde jsem obdržela hodně zvláštní poklonu profesorky za vyřešení problematiky v týmu, během cvičení.
Cvičení znělo: "Žirafy vlastní firmu na výrobu dřeva, je velice prestižní a obdržela několik cen. Do jejich firmy by se hodili sloni, kteří jsou svým dřevařským talentem proslaveni, ale v žirafích kancelářích se nevejdou do dveří a naráží do futer. Žirafy jim nabídnou hodiny baletu ke shození pár kil-a dochází ke konfliktu. Jak se k tomu postavíte?"
Má odpověď zněla: "Absolutně slony měnit nebudeme, kdybychom je změnili, mohl by klesnout právě jejich talent v broušení dřeva. Slonům se omluvíme za nepříjemnost. Žirafy potřebují slony, ne sloni žirafy. Proto postavíme extra workshop vedle žirafích kanceláří, který bude sloužit pouze slonům a bude jim tam dobře. Pokud se bude slonům u žiraf líbit a práce bude vyhovovat, žirafí firma může v budoucnu uvažovat o rozšíření komplexu firmy, kam by se v budoucnu vešli sloni s plameňáky, zebrami i antilopami." -Jo, za tohle jsem dostala pochvalu.
Jsem ráda, že budu mít čas se navracet k učivu, které jsem se zkrátka nenaučila pořádně a budu mít víc času se věnovat i jiným aktivitám (nebo taky ne).
Tento týden jsme měli poslední sraz se skupinou, kde jsou mimochodem super lidi a jsem moc ráda, že jsem měla šanci poznat také lidi přímo z Haagu a dozvědět se od nich pořádné místní šťavnatosti, co se týká rad a typů na bary a restaurace a další místa.
Příští týden budu muset skupinku hodnotit před jejich profesory, tak si musím připravit prima prezentaci, kde je vychválím. Docela mě štvalo to, že většina lidí z naší skupiny (výměnný studenti) se na to úplně vyprdli a o jejich snahu se vůbec nezajímali.
V tu chvíli jsme se děsily navzájem paranoiou, co se může všechno stát, "kdyby někdo nastoupil do autobusu, kdyby se odpálil v autobusu a kdyby kdyby kdyby." Měla jsem v žaludku knedlík, ale nebála jsem se. Řekla jsem mamce, že klidně do Belgie jezdit nemusíme (kde momentálně byl vyhlášen III. protiteroristický bezepečnostní stav), ale mamka chtěla jet. Tak jsme do autobusu nastoupily.
Najednou se cítite neskutečně trapně a absurdně, když máte neuvěřitelné nutkání zkoumat a prohlížet si naprosto všechny pasažéry autobusu, který mířil směr do Bruselu. Jasně, že se absolutně nic nedělo. Řidič jen navíc zkontroloval pasy všech cestujících.
Jakmile jsme vystoupily, začalo neuvěřitelně pršet jako z konve. Byla zima, už to bylo na rukavice a pořád se nám chtělo čůrat a chodit na "coffee break" a čaj. O pár hodin později se udělalo (asi omylem) opravdu hezky a stihly jsme pořídit i pár slunečných snímků. Byl to nakonec moc příjemný výlet s nepříjemnými okolnostmi, protože jsme celý den potkávaly vojáky a tanky na hlavních ulicích.
Prošly jsme vše, co bylo potřeba. Centrum plné obchůdků, stroopwafle, další coffe breaks a architektonický hybridi. Navštívily jsme dokonce i jednu ze žlutých kostek (ve kterých se lidé musí měsíce léčit s mořskou nemocí, pokud se odhodlají v jedné z nich bydlet), ve kterých si musíte pořídit nábytek upravený na zakázku.
Parádní víkend, který byl osvěžující a velice motivující pro další studentské nasazení do dalšího týdne, abych tím lednovým zkouškovým obdobím jen protančila. Už se těším domů na Vánoce, hrozně moc. Ale jo, moc se mi tu líbí, je to tu jiné, učím se všemu, co je třeba, všechny ty fajn i ne tolik fajn zkušenosti do sebe ráda nasáknu, ale doma je doma :-) a bylo těžké se s mamkou nevracet zpátky.