Člověk, který lítá jednou za měsíc, by už také mohl vnímat cestování vzduchem tak samozřejmě, jako je přesun autobusem. Jsme v generaci, která má možnost letadla využívat tak často, jako autobusy-proto většina letadel nese ve svém názvu “Vzdušný autobus”- airbus. Jsme generace EasyJet, Wizzair, Ryanair, Emirates atd. A pokud někam cestovat toužíte, vždy je to možné. I pro holku, co měla původně plat ze smažených kuřat.
Létání je pro mě nepříjemná záležitost odjakživa. Mám ráda nohy na zemi a kontrolu nad prostorem, který mě obklopuje. Fyzikální síly mě fascinují a já pořád nedokážu uvěřit tomu, jak silné motory člověk umí postavit, aby se letadlo odlepilo od země. Ještě před pár týdny byl pro mě vzlet mnohem nepříjemnější, než přistávání. Ale to se změnilo do tohoto letu.
Byli jsme ve vzduchu. Nic se nedělo, všechno probíhalo klasicky, tak jak to znám. Když přišel čas prodeje palubního zboží, věděla jsem, že za chvíli budeme přistávat. Přítel se probouzí, cítím jak mírně začínáme sestupovat a lehce to s námi houpe. Ani pilot nezapnul ukazatel “zapnout si pás”. To je v pohodě, lidi chodí ještě na záchod. Kapitán hlásí přípravu na přistání a v tu chvíli spouští znamení “připoutat se.”
Bylo to dřív, než obvykle. To mě trochu zarazilo. Klesáme níž, to už jsou turbulence. Cítím, jak letadlo klouže po rychlém větru a stroji se to silně nelíbí, pravé křídlo je odfukováno dozadu a je to cítit. Sevřel se mi žaludek, ale vím, že určitě všechno bude v pohodě. Klesáme níž.
A v tu chvíli to přišlo. Kapitán jakoby šlápl na plyn, snaží se prorazit mraky a být rychlejší, než vzduch. Zpomalí úplně. To bylo hodně nepříjemné. Srdce mám až v kalhotách. A pak neuvěřitelná síla, která nás tahá dolů. Panebože, my padáme! My opravdu jdeme dolů!!! Ocas byl až moc moc vysoko, než zbytek trupu celého letadla. Ale síla nepřestávala. Klepu se, jsem hysterická a všichni kolem mě také. Všichni pasažéři křičí úlekem a panikou.
Dívám se přítelovi do očí, chci se ho zeptat, co se to děje, ale nevydám ze sebe ani hlásku, jen nahlas dýchám. Co když je to konec? Co když to je doopravdy konec? Představovala jsem si titulky v londýnských novinách. Síla, která nás táhla dolů neustávala. Promítala jsem si před očima všechno, co jsme v životě udělala. Pomohla jsem doopravdy někomu? Budou mé hříchy odpuštěny? Bude si mě někdo pamatovat? Měl můj krátký život smysl? Vždyť já jsem nemohla nic vrátit lidem, kteří se o mě starali a milovali mě! Trvalo to asi pět sekund a těch pět sekund jsem věřila v Boha a prosila jsem ho.
Nepodaří se mi promluvit dobrou hodinu. Po přistání sprintuji pryč z letadla, tam už nevlezu. Vděčností jsem poslala polibek na zem a děkovala. Chtělo se mi řvát a brečet zároveň. A přitom to tak hrozné prý ani nebylo. No jasně, žádná zmíňka na letišti, nikde nic...Měli to lety, co přiletěly po nás stejné? Možná.
Ale určitě to byl můj první a poslední nejhorší let- věřím tomu. A těsně před oslavami Nového Roku jsem svůj vlastní, nový začátek slavila už v ten den.