Po roce. Po roce zpátky v Holandsku. V Amstru, Utrechtu a Arnhemu. Čistě kulturní krajiny, pár metrů pod mořem, kterým místní říkají “Zelená srdce”. Germánská záležitost, která mě opět naplnila nostalgií, jakmile jsem opět narazila na rychlé Febo fastfoodovky plné smažených záležitostí za pár éček a multifunkční řetězec HEMA.
Nedokážu uvěřit tomu, že mám možnost to napsat, ale být po páté v Amsterdamu, je fakt super. Opravdu. Turistů je tu dost, ale když znáte manévrující cestičky, bez zhulených Amíků a nadržených Němců na Red Light District, je tam opravdu moc pěkně. Myslím, že podzim je nejideálnější čas na návštěvu Amsterdamu. Můj plán byl jasný a čistý- muzeum moderního umění- Stedelijk Museum. Na ty ostatní byly šílené fronty (jakoby všichni chtěli vidět jen van Gogha).
Stedelijk muzeum bylo osvěžující. Nové výstavy vytvořily úplně nový kontemporární prostor po celém muzeu, který se nepamatuji. Výstava “Dream out loud”, byla fantastická. Nahrávala návštěvníkům umění i takovým, kteří modernímu umění zdaleka nepodlehli. Jednalo se o abstraktní díla, která dávaly smysl. Smysl sociálního designu. Šlo o nápady, které by jednou mohly změnit celý svět. Recyklace, environmentální záchrana, nebo jednorázový přístřešek pro oběti, které postihlo tsunami/ hurikán.
No a pak jsem si jen užívala samu sebe vedle amsterdamských kanálů s krosnou na zádech. Měla jsem chuť vyhledat místní skvottery a udělat s nimi nějáký šťavnatý rozhovor, ale byla jsem sama moc přikáklá, i když už místní hipsterská i skvoterská místa znám…a trávu také nekouřím. No, co,...zalezla jsem do Cheese and more a najedla se ze sýrovo-hořčicové ochutnávky zdarma. Pak jsem zamířila zpět na Amsterdam Centraal vzhůru za největším městem v zemi, v roce 1945 osovobozeném od Němců, Kanaďany.
No nic. Našly jsme se v pořádku a byla to sranda sranda, opravdu! Zašly jsme do překrásného řeckého “koutečku”, spíše než do restaurace " Food and the city". Nefalšovaná řecká chuťovka nás ponechala na pár hodin fakt přežraný- ano, přežraný, protože jsme je se najedly fakt moc dobře-hashtag: oxytocín úspěšně vyplaven.
V zápalu euforie a dlouhého nevidění se, jsme klábosily a noc se nám přes belgické pivo, po rozchod Adélčiny spolubydlící, až po návštěvu anarchistického klubu ACU, protáhla do tří do rána- a bylo to moc moc fajn.
Pak už jsme jen brouzdali- květinové trhy, obchod s knížkama, rušné nákupní třídy, hnědo-žluto-modré kanály šplouchající si na svých vlnkách racky a sklenice od Heinekenu. V Utrechtu je čisto, zpěvno, vesele a tak akorát turisticky.
Pak začalo naše dobrodružné přesouvání. Jelikož po celé tři roky jsme s Jonem neúnavní nomádi, z Utrechtu jsme nasedli na vlak, který nás dovezl do městečka Arnhem. Je to hlavní město provincie, které se říká Gelderland a je to podobné našemu trolejbusovému Brnu. Odtud jsme čekali na autobus, který nás měl odvézt přesně tam, kam by turisti nechtěli. V zimě- do kempového tábora.
Rozhodli jsme se tak, že jsme chtěli zažít jiný extrém. Něco vlastního, privátního a přírodního- na pohodu. Do kempu jsme přijeli už za tmy a chudák Jon spadl do příkopu, jak moc byl zapálený do mapy-ach, ten můj Sherlock si málem zlomil kotník. Své doupě jsme našli mezi dalšími mechem obrostlými doupěty, které vypadaly jako když vypadly z filmu Walta Disneyho. Byla to nádhera! Naše “chatička” vypadal jako přespávací záležitost ala dáchni si v sauně- boží!
V naší sauně jsme si udělali sýrovou party-protože by to nebylo Holandsko, kdybychom nejedli sýry s lanýži a zeleným pestem z řetězce Cheese & More. Vybaveni nožem- rybičkou jsme si udělali hody na dřevěném stole a oddávali se Netflixu.
Ráno bylo marné. Pršelo a foukal silný vítr. Člověk se podíval z okna a už měl husí kůži, když si uvědomil, že potřebuje nutně na záchod, který byl vzdálený asi 60 metrů od naší “sauny”. Kemp vypadal vyprahle- přesně tak akorát po sezóně, myslím, že jsme tam byli snad i poslední návštěvníci...Scéna i s překrásnými chatičkami nahrávala hororovým představám z filmu The Strangers - (pokud jste neviděli, ROZHODNĚ se podívejte- nečekejte žádnou romantickou oddechovku: https://www.youtube.com/watch?v=x1TBlPelvbE
Nasedli jsme na autobus a odjeli do Arnhemu, který jsme si napříč v rychlosti prošli a skončili jsme v kině na Fantastických zvířatech (s pidi popcornem). Film byl roztomilý a Eddie Redmayne ho zachránil. Roztoužené mávání hůllkou a vytuněnou grafickou práci filmových umělců jsme si užívali, dokud nepřišla finální scéna, kdy “další zlo se snaží zničit celý New York= celý svět a musí být zastaveno”- no, kolik takových filmů už bylo? Jo, nepočítaně...a značka “Harryho Pottera” si to tak u mě trochu zkazila- no, co to ale neznamená, že se o Vánocích na Kámen mudrců nepodívám…
Po filmu jsme se odebrali zpět na Arnhem Centraal- vlakové nádraží a odjeli jsme vstříc vlekému větru do Amsterdamu na letiště Schiphol. Schiphol je taková moje osobní základna, ze které se to vše krásně rozpíná do všech stran, mimo Utrecht odtud můžete ujet do Bruselu, Paříže i Barcelony -ach ach. Takže to byl náš společný překrásný výlet v Holandsku, tak snad zase brzy nashle a příště a viva sýru s lanýžem!